LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2007)

Když pronesl Petr Pokorný 2. října 1996 inaugurační přednášku na ETF UK, v níž uvažoval o „místě teologie na dnešní univerzitě“, užil pro vymezení povahy teologie dost nenápadně formulace, která by nás měla spíše překvapit, ale ve skutečnosti převážně unikla (a nadále uniká) všeobecné pozornosti. Petr Pokorný si „jako inspiraci“ zvolil Pavlovu athénskou řeč ze Sk 17,16n., a poukazuje na jednu „z nejstarších formulí křesťanské víry“, z níž zřejmě – jakožto svědek – Pavel vycházel ve své disputaci „s těmi, kdo věřili v jediného Boha“. A pak Pokorný říká: „Mluví-li Lukáš o svědcích (MARTYRES, z první ... i z druhé ... křesťanské generace, jde o nositele tohoto vyznání, jehož je teologie kritickou reflexí“ (Ročenka ETF 1996-1999, Praha 1999, str. 34). Podle výměru Petra Pokorného na tomto místě je teologie reflexí vyznání křesťanské víry, tedy jak se zdá nikoli reflexí víry samé. Potud by teologie nemusela mít svým neodlučným a neodmyslitelným předpokladem víru samu, ale vztahovala by se k víře jen zprostředkovaně, totiž přes vyznání víry. Teologii by tedy mohl pěstovat také učenec, který by sám věřit nemusel a který by tedy nemusel být ani svědkem víry. Už to samo o sobě ve mně budí značné pochybnosti. Má hlavní pochybnost se však týká něčeho jiného: Pokorný s naprostou samozřejmostí (a tedy i v jeho smyslu „nekritičností“) mluví o „víře v jediného boha“, tedy o víře v někoho či něco. To je však v základním rozporu i se svědectvími evangelií, z nichž dost jasně a zřetelně vysvítá, že sám Ježíš o víře mluvil – a tedy i myslil – docela jiným způsobem. Že tam najdeme i doklady jiného chápání resp. nepochopení toho, jak Ježíš sám víru chápal, nemůže být dostatečným argumentem, protože učedníci velmi často prokazovali malé a dokonce bytostně nedostatečné pochopení Ježíšova učení. Kritická hermeneutika musí proto přísně rozlišovat mezi – byť jen sporadickými – doklady vlastního Ježíšova pojetí víry a mezi tím pojetím, které znamenal jeho pozměnění, nepřesnění, znečištění a falešného chápání (jež se pak velice rozšířilo a dodnes převládá).
(Písek, 070122-2.)

Claude Geffré (1972)

La théologie non métaphysique, enracinée dans l’Economie, continuera à penser Dieu comme Etre, mais non plus dans l’horizon de l’idée, de la substance, de la nature. Elle le pensera dans l’horizon de l’histoire et de l’eschatologie. Elle cherchera alors à exprimer le primat ontologique du futur sur le présent dans l’Etre divin. L’Eternité ne sera plus une propriété négative ; l’absence de temps. Elle désignera la maîtrise de Dieu sur le futur. Si le futur est le mode d’être le plus propre du Dieu biblique, on comprend qu’il échappe aux objectivations du théisme et qu’aucun événement de l’histoire du salut, même la résurrection du Christ, ne puisse en épuiser les promesses « . On devine les conséquences que l’on peut en tirer en ce qui concerne la nature de la vérité théologique et la conception chrétienne de l’histoire. La vérité du discours sur Dieu sera bien plus anticipation et manifestation progressive d’une réalité future qu’adéquation par rapport à une essence immuable. Et l’histoire est moins l’épiphanie successive de l’éternelle présence de Dieu que l’accomplissement progressif d’un avenir toujours inédit, qui ne sera dévoilé qu’à la fin de l’histoire, mais qui ouvre chaque moment présent sur le futur.
On voit donc que le projet d’une théologie non métaphysique n’est pas un slogan anti-philosophique de plus. C’est l’exigence d’une théologie enfin « théologique ». La théologie de l’avenir sera encore une théologie ontologique. Mais elle voudrait être plutôt une théologie de la réalité. Dépassant en effet le dualisme métaphysique de Dieu et du monde, elle doit chercher à mieux penser comment Jésus Christ est l’unité de la réalité de Dieu et de la réalité du monde.
(Un nouvel age de la théologie, Paris 21987, p. 80-81.)