Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-384-324)

Většina z těch, kdo se první obírali filosofií, myslila, že počátky všech věcí jsou jen v podobě hmoty. Neboť to, z čeho jsou všechny věci a z čeho na počátku vznikají i do čeho na konci zanikají, při čemž trvá podstata a mění se jen ve svých stavech, to nazývají prvkem a počátkem jsoucna. Proto se domnívají, že ani nic nevzniká, ani nic nehyne,m jelikož stále trvá taková podstata … Počet a povahu takového počátku neuvádějí ovšem všichni stejně. Thalés, původce takovéto filosofie, říká, že je to voda; proto také hlásal, že země leží na vodě. Tuto domněnku snad čerpal z pozorování, že se vše živí vlhkem a že z něho vzniká a jím se živí i teplo – a z čeho vše vzniká, to je jeho počátkem. Odtud tedy čerpal tuto domněnku, i z toho, že semena všech věcí mají vlhkou povahu …
(Zl. A 12 z Aristotela.)
[Metaf. I, 3, 983b 6ff, = 11 A 12]
(3478, Zlomky předsokratovských myslitelů, př.K. Svoboda, Praha 19622, s. 31.)

Aristotelés (-384-324)

Tedy většina nejstarších myslitelů se domnívala, že počátkem všech věcí jsou jenom počátky ve způsobě látky. Neboť to, z čeho se skládá všechno, co jest, a z čeho původně vzniká, kdežto podstat trvá a mění se jenom ve svých vlastnostech, jest podle jich prvkem a počátkem jsoucna. Proto míní, že nic nevzniká ani nezaniká, kdežto se ona prapodstata stále udržuje, jako ani o Sokratovi neříkáme, že prostě vzniká, když se stává krásným nebo vzdělaným,anebo že zaniká, když těchto vlastností pozbývá, poněvadž podmět, Sokrates sám, trvá dále. A tak ani z ostatních věcí nic nevzniká ani nezaniká. Neboť tu musí býti nějaká prapodstata buď jedna nebo více než jedna, z čeho ostatní vzniká, kdežto ona sama trvá.
Ale o počtu a bližším určení takového počátku nemají všichni stejné mínění. Thales, původce takového filosofického směru, praví, že jest jím voda – proto se také vyjádřil, že prý země jest na vodě -; podnětem k tomuto mínění mu snad bylo poznání, že se všechno živí něčím vlhkým a že samo teplo z něho vzniká a jím žije – to však, z čeho všechno vzniká, jest počátkem všeho -. Proto tedy asi dospěl k tomu mínění a dále ještě proto, že semena všech věcí svou přirozenou povahou jsou vlhká, a že počátkem přirozené vlhkosti jest voda.
Někteří pak míní, že talkový názor o přírodě měli již také velmi dávní naši předkové, kteří nejprve přemýšleli o božských věcech. Neboť původci vzniku učinili Okeana a Tythyu a vodu jako to, při čem bozi přísahají, nazývajíce ji jako básníci Styx; nejctihodnější totiž jest to, co je nejstarší, a přísaha je něčím nejctihodnějším. Dá se scie těžko zjistiti zda právě tento názor o přírodě jest původní a starý, ale dostačuje, že prý se Thales o první příčině tak vyjádřil.Neboť Hippona by asi sotva někdo pokládal za hodna, aby byl počítán k těmto mužům, a to pro malou cenu jeho způsobu myšlení.
(0176, Metafysika, př. K. Kříž, Praha 1946, str. 40 – 41; Met. I, 3, 983b.)

Claude Geffré (1972)

La théologie non métaphysique, enracinée dans l’Economie, continuera à penser Dieu comme Etre, mais non plus dans l’horizon de l’idée, de la substance, de la nature. Elle le pensera dans l’horizon de l’histoire et de l’eschatologie. Elle cherchera alors à exprimer le primat ontologique du futur sur le présent dans l’Etre divin. L’Eternité ne sera plus une propriété négative ; l’absence de temps. Elle désignera la maîtrise de Dieu sur le futur. Si le futur est le mode d’être le plus propre du Dieu biblique, on comprend qu’il échappe aux objectivations du théisme et qu’aucun événement de l’histoire du salut, même la résurrection du Christ, ne puisse en épuiser les promesses « . On devine les conséquences que l’on peut en tirer en ce qui concerne la nature de la vérité théologique et la conception chrétienne de l’histoire. La vérité du discours sur Dieu sera bien plus anticipation et manifestation progressive d’une réalité future qu’adéquation par rapport à une essence immuable. Et l’histoire est moins l’épiphanie successive de l’éternelle présence de Dieu que l’accomplissement progressif d’un avenir toujours inédit, qui ne sera dévoilé qu’à la fin de l’histoire, mais qui ouvre chaque moment présent sur le futur.
On voit donc que le projet d’une théologie non métaphysique n’est pas un slogan anti-philosophique de plus. C’est l’exigence d’une théologie enfin « théologique ». La théologie de l’avenir sera encore une théologie ontologique. Mais elle voudrait être plutôt une théologie de la réalité. Dépassant en effet le dualisme métaphysique de Dieu et du monde, elle doit chercher à mieux penser comment Jésus Christ est l’unité de la réalité de Dieu et de la réalité du monde.
(Un nouvel age de la théologie, Paris 21987, p. 80-81.)