Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Význam termínu „transcendentální“ byl stanoven Kantem: transcendentální je to, co předchází každé zkušenosti (u Kanta je to vše, co lze označit jako „apriorní“). „Prius“ znamená „dříve“ nebo „předtím“. Pro Kanta je to něco mimo čas a prostor; pokud bychom to měla časově přece jenom někam zařadit, jde o to, co je dříve než jakákoli časovost, a míní se tím co je „minulejší“ než cokoli, co je v čase. Problém je ovšem v tom, že pro Kanta sám čas resp. časovost jsou apriorní, to znamená: předcházejí každému smyslovému vnímání v čase. Pokud tedy považujeme transcendentalia za starší, minulejší, ba původnější než cokoli, co se děje (nebo může dít) v čase, je to návrat k Platónovi. Minulost a „věčnost“ tu spadá v jedno – podobně jako v mýtu věčného návratu je praminulosti nejen tím, co bylo na počátku, ale co je vždy znovu na počátku. – Pokusme se však myslet „transcendentalitu“ jinak: nebudeme ji vidět jako příbuznou minulosti, byť věčné přítomné, nýbrž naopak jako příbuznou budoucnosti, vždy znovu přicházející. Pak ovšem přestáváme mít důvod pro zachování termínu: budoucnost (přesně: budoucí) nepřichází zdola nahoru. není spojena s překonáváním překážek a tedy s výkonem nějakého usilování, ale spíše naopak (pokud zůstaneme u obrazu, metafory) přichází shora dolů. Na místě by bylo tedy daleko víc mluvit o descendenci a o descendentaliích. Protože však je tu jakákoli prostorovost velice zatížena z dlouhé minulosti (srv. protivu pozemské – nebeské), bude asi lépe se prostorových konotací vyvarovat co nejvíc. Takže v tomto případě termíny „descendence“ a descendentalia“ nebudeme zavádět a nebudeme jich užívat (ostatně už má jiné konotace, něco jako „úpadek“ a „poklesání“). Tento důvod nás vede k tomu, proč nebudeme užívat slova transcendentní ani odvozenin pro to, čemu říkáme „vnitřní“ nebo „ne-předmětné“.
(Písek, 081217-1.)

Claude Geffré (1972)

La théologie non métaphysique, enracinée dans l’Economie, continuera à penser Dieu comme Etre, mais non plus dans l’horizon de l’idée, de la substance, de la nature. Elle le pensera dans l’horizon de l’histoire et de l’eschatologie. Elle cherchera alors à exprimer le primat ontologique du futur sur le présent dans l’Etre divin. L’Eternité ne sera plus une propriété négative ; l’absence de temps. Elle désignera la maîtrise de Dieu sur le futur. Si le futur est le mode d’être le plus propre du Dieu biblique, on comprend qu’il échappe aux objectivations du théisme et qu’aucun événement de l’histoire du salut, même la résurrection du Christ, ne puisse en épuiser les promesses « . On devine les conséquences que l’on peut en tirer en ce qui concerne la nature de la vérité théologique et la conception chrétienne de l’histoire. La vérité du discours sur Dieu sera bien plus anticipation et manifestation progressive d’une réalité future qu’adéquation par rapport à une essence immuable. Et l’histoire est moins l’épiphanie successive de l’éternelle présence de Dieu que l’accomplissement progressif d’un avenir toujours inédit, qui ne sera dévoilé qu’à la fin de l’histoire, mais qui ouvre chaque moment présent sur le futur.
On voit donc que le projet d’une théologie non métaphysique n’est pas un slogan anti-philosophique de plus. C’est l’exigence d’une théologie enfin « théologique ». La théologie de l’avenir sera encore une théologie ontologique. Mais elle voudrait être plutôt une théologie de la réalité. Dépassant en effet le dualisme métaphysique de Dieu et du monde, elle doit chercher à mieux penser comment Jésus Christ est l’unité de la réalité de Dieu et de la réalité du monde.
(Un nouvel age de la théologie, Paris 21987, p. 80-81.)