Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Claude Lévi-Strauss (1955)

Je zapotřebí hodně naivnosti nebo vnitřní neupřímnosti, abychom si myslili, že lidé si volí svou víru nezávisle na životních podmínkách. ...
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 101.)

Claude Lévi-Strauss (1955)

Každá krajina představuje se nám nejprve jako neuspořádaná nesmírnost, která dovoluje, abychom si podle vlastní vůle zvolili význam, jaký jí chceme dát. Můžeme se dát vést zemědělskými spekulacemi, náhodnými rysy geografickými nebo sledovat její historické a předhistorické proměny. Ale není nad tím vším nejvelkolepější onen význam, který všem ostatním předchází, ovládá je a do značné míry i vysvětluje? Tato slabá, nezřetelná linie, tento často neznatelný rozdíl v tvaru a konzistenci skalních trosek svědčí o tom, že tady, kde dnes vidíme vyprahlou půdu, vystřídaly se po sobě dva oceány. Když se snažíme vystopovat důkazy jejich tisícileté existence a zdoláváme všechny překážky – srázné stěny, sesouvající se skály, houštiny, plochy obdělané půdy – bez ohledu na cesty a ohrady, vypadá to, jako bychom jednali protismyslně. Nuže, jediným cílem této zdánlivé svévole je odhalit smysl nejzákladnější, význam, který je nepochybně nejasný, ale vůči němuž je každý z ostatních jen jeho dílčí nebo deformovanou odvozeninou.
A někdy se tento zázrak uskuteční: po obou stranách skryté praskliny vyrůstají přímo proti sobě dvě zelené rostliny patřící různým druhům, z nichž každá si vybrala nejpříhodnější půdu; a v téže chvíli rozpoznáme ve skále dva ammonity se závity nestejně komplikovanými, kteří rovněž svědčí o tom, že je tu rozmezí několika desítek tisíciletí. V té chvílí čas a prostor náhle splývají; živoucí rozmanitost okamžiku klade vedle sebe věky a propůjčuje jim nové trvání. Myšlení i vnímání nabývají nového rozměru, v němž každá kapka potu, každé svalové napětí, každé zadýchání se stává symbolem historie, a zatímco moje tělo reprodukuje její pohyb, moje myšlenka v téže chvíli postihuje její význam. Nořím se do sféry prosycené významem, v níž si staletí a místa navzájem odpovídají a hovoří jazykem konečně usmířeným.
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 38.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Claude Lévi-Strauss (1955)

Nebyl jsem tedy moc přístupný novým tendencím metafysického myšlení, jak se tehdy začínaly rýsovat. Fenomenologie vzbuzovala můj odpor v té míře, pokud postuluje kontinuitu mezi prožívaným a reálným. Souhlasím, že toto je v onom zahrnuto a jím vysvětleno, ale od svých tří učitelů jsem se naučil, že přechod mezi oběma řády je přetržitý; že k tomu, abychom dospěli k reálnému, musíme prožívané nejprve zamítnout, i když je později, v objektivní syntéze oproštěné od vší sentimentality, do svého poznání opět včleníme. Co se pak týče onoho myšlenkového směru, který se naplno rozvinul v existencialismu, připadá mi jako pravý opak platného filosofování tím, jak vychází vstříc iluzím subjektivity. ... Místo aby metafyziku odstranily, fenomenologie a existencialismus přinášejí dvě metody, jak pro ni najít alibi.
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 39.)