Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Claude Lévi-Strauss (1955)

Je zapotřebí hodně naivnosti nebo vnitřní neupřímnosti, abychom si myslili, že lidé si volí svou víru nezávisle na životních podmínkách. ...
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 101.)

Claude Lévi-Strauss (1955)

Každá krajina představuje se nám nejprve jako neuspořádaná nesmírnost, která dovoluje, abychom si podle vlastní vůle zvolili význam, jaký jí chceme dát. Můžeme se dát vést zemědělskými spekulacemi, náhodnými rysy geografickými nebo sledovat její historické a předhistorické proměny. Ale není nad tím vším nejvelkolepější onen význam, který všem ostatním předchází, ovládá je a do značné míry i vysvětluje? Tato slabá, nezřetelná linie, tento často neznatelný rozdíl v tvaru a konzistenci skalních trosek svědčí o tom, že tady, kde dnes vidíme vyprahlou půdu, vystřídaly se po sobě dva oceány. Když se snažíme vystopovat důkazy jejich tisícileté existence a zdoláváme všechny překážky – srázné stěny, sesouvající se skály, houštiny, plochy obdělané půdy – bez ohledu na cesty a ohrady, vypadá to, jako bychom jednali protismyslně. Nuže, jediným cílem této zdánlivé svévole je odhalit smysl nejzákladnější, význam, který je nepochybně nejasný, ale vůči němuž je každý z ostatních jen jeho dílčí nebo deformovanou odvozeninou.
A někdy se tento zázrak uskuteční: po obou stranách skryté praskliny vyrůstají přímo proti sobě dvě zelené rostliny patřící různým druhům, z nichž každá si vybrala nejpříhodnější půdu; a v téže chvíli rozpoznáme ve skále dva ammonity se závity nestejně komplikovanými, kteří rovněž svědčí o tom, že je tu rozmezí několika desítek tisíciletí. V té chvílí čas a prostor náhle splývají; živoucí rozmanitost okamžiku klade vedle sebe věky a propůjčuje jim nové trvání. Myšlení i vnímání nabývají nového rozměru, v němž každá kapka potu, každé svalové napětí, každé zadýchání se stává symbolem historie, a zatímco moje tělo reprodukuje její pohyb, moje myšlenka v téže chvíli postihuje její význam. Nořím se do sféry prosycené významem, v níž si staletí a místa navzájem odpovídají a hovoří jazykem konečně usmířeným.
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 38.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)