Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Clifford D. Simak (1952)

...a život je dar, o který je třeba /15/ pečovat, a ne něco, co je třeba vybojovat od ostatních živých věcí.
(7533, Prstenec kolem slunce, Praha 1995, str. 14-15.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Teze, že „na českou otázku není česká odpověď“ je zatížena chybou, i když kontext svědčí o tom, že byla „dobře míněna“. Pokud připustíme, že něco takového jako „česká otázka“ existuje a že je třeba na ni odpovídat (někteří to budou popírat), bylo by třeba se tázat, proč by se odpovědí na „českou otázku“ měl zabývat někdo ve světě a nikoli na prvním místě Češi sami. To by snad bylo případné jen tenkrát, kdyby „Češi“ představovali pro svět nebo třeba jen pro své sousedy nějaké nebezpečí, kdyby jiné země a jiné národy nějak ohrožovali, eventuelně kdyby se pro někoho v okolí nebo vůbec ve světě stali „nepřítelem“. Takovým problémem se ve dvacátém století stali pro Evropu (a také pro ostatní svět) třeba Němci a Rusové (a ovšem také Italové, Španělé, a na druhém konci světa zase Japonci – a mohli bychom pokračovat). Bývaly doby, kdy Češi představovali velmi vážný evropský problém, který se pokoušely „vyřešit“ i křížové výpravy a který byl po dvou stech letech trvajícího decimování „vyřešen“ pobělohorskou protireformací a třísetletou habsburskou kuratelou. Dnes je dost velkým evropským problémem Balkán; světových problémů mimo Evropu je víc, nejnápadnějším (ale asi nikoli největším) politickým problémem pro svět jsou islámští radikálové a zvláště teroristé jako jejich špička, ale tam pochopitelně už (zatím) nejde o problém národní. Dál už nemusíme pokračovat; je zcela zřejmé, že dnes už ani v Evropě samé (snad kromě nevelké skupiny po válce odsunutých Němců) nikdo nemá důvod ani zájem „řešit“ dnešní, tj. dnes aktuální „českou otázku“; občas to vypadá dokonce tak, že na tom nemáme zájem ani my sami resp. většina nás samých, nás obyvatel České republiky. Právě proti tomu však hodlám pronést filipiku: ten zájem musíme rozhodně probudit, protože k tomu jsou pádné a platné důvody. A musíme si také zcela jasně uvědomit, že dnes ani v nejbližší budoucnosti nemůže a nebude „českou otázku“ řešit nikdo jiný za nás, ale že na dnešní „českou otázku“ budeme muset odpověď dát my sami, a tedy odpověď českou.
(Písek, 080107-1.)

Clifford D. Simak (1952-53)

Jednoho dne tmu prozkoumáme, ale teď ne.
Nesmrtelnost bude pomocným nástrojem – a to je vše. Jednoduchým, obyčejným nástrojem.
Co je v temnotě za ústím jeskyně?
Lidská nevědomost o tom, čím je člověk nebo proč existuje, jak vznikl a jaký je jeho účel a jeho konec. Staré, věčné otázky.
Snad bude moci člověk s nástrojem nesmrtelnosti tyto otázky zodpovědět, snad porozumí ukázněnému pokroku a strašné logice, která utváří a pohybuje vesmírem hmoty a energie.
Další krok může být duchovní, může jít o nalezení a porozumění duchovnímu modelu, podle kterého se řídí celý vesmír. Může člověk nakonec nalézt, ve své veškeré poníženosti, univerzálního Boha – Božstvo, které nyní lidé uctívají ve své nevědomost a silné lidské víře? Najde nakonec člověk alespoň představu o božství, která bez ptaní a slovíčkaření vyplní strašnou lidskou potřeb u víra – tak zřejmě a neomylně, jako nyní existují otázky a pochyby; nalezne člověk představu o božství a lásce, s níž se bude moci ztotožnit tak, že nebude potřebovat víru, ale ta bude nahrazena poznáním a nekonečnou jistotou?
A pokud se člověk zbaví smrti, pomyslel si Vickers, a jestliže se brána smrti uzavře pro poslední zjevení a vzkříšení, potom musí člověk určitě n anuit odpovědi. Nebo se z něho stane ztracená, plačící věc navždy putující mezi galaximi ...
(7533, Prstenec kolem slunce, Plzeň 1995, str. 198-99.)

Clifford D. Simak (1952)

„Není žádný čas,“ pravil Hezekiah. „Ne ve smyslu normálního lidského chápání času.. Neexistuje nepřetržitý časový proud, ale čas je uzavřen v závorkách, kdy druhá násladuje za první. A protože nejsou sekundy, taková věc neexistuje, samozřejmě čas nelze měřit.“
... /193/ ...
Hezekiah řekl, že není žádný čas. V normálním lidském myšlení neexistuje taková věc jako čas. Čas je uzavřen v závorkách. A každá z jeho závorek obsahuje jedno stadium vesmíru, které je v poměru k lidskému chápání tak obrovské, že rychle svádí k nemožnosti celé si ho představit.
A čas samotný? Čas je nikdy nekončící prostředek, rozprostřený do budoucnosti i minulosti – mimo to[ho], že není žádná budoucnost a minulost, ale nekonečná řada závorek, táhnoucí se na dvě strany, kde každá závorka je jedním stadiem Vesmíru.
Na staré Zemi existovaly spekulace o cestování časem, o vracení se do minulosti nebo o cestách do budoucnosti. A teď Vickers věděl, že to nelze, že tentýž časový okamžik zůstane navždy uzavřen uvnitř všech závorek, že lidská Země prochází od doby svého vzniku stejnou bublinou jednoho časového okamžiku a že ve stejném okamžiku také zemře a nezbude z ní nic.
Samozřejmě lze cestovat v čase, ale nebude ani včerejšek ani zítřek. Ale pokud se držíte určitého časového smyslu, můžete prorazit z jedněch závorek do druhých. A když tak učiníte, nenaleznete včerejšek ani zítřek, ale jiný svět.
A to bylo přesně to, co udělal, když roztočil vlčka, vyjma toho, že vlček s tím neměl co dělat – byla to pouze pomůcka.
(7533, Prstenec kolem Slunce, Laser,? 1995, str. 193.)