Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Clifford D. Simak (1952-53)

Jednoho dne tmu prozkoumáme, ale teď ne.
Nesmrtelnost bude pomocným nástrojem – a to je vše. Jednoduchým, obyčejným nástrojem.
Co je v temnotě za ústím jeskyně?
Lidská nevědomost o tom, čím je člověk nebo proč existuje, jak vznikl a jaký je jeho účel a jeho konec. Staré, věčné otázky.
Snad bude moci člověk s nástrojem nesmrtelnosti tyto otázky zodpovědět, snad porozumí ukázněnému pokroku a strašné logice, která utváří a pohybuje vesmírem hmoty a energie.
Další krok může být duchovní, může jít o nalezení a porozumění duchovnímu modelu, podle kterého se řídí celý vesmír. Může člověk nakonec nalézt, ve své veškeré poníženosti, univerzálního Boha – Božstvo, které nyní lidé uctívají ve své nevědomost a silné lidské víře? Najde nakonec člověk alespoň představu o božství, která bez ptaní a slovíčkaření vyplní strašnou lidskou potřeb u víra – tak zřejmě a neomylně, jako nyní existují otázky a pochyby; nalezne člověk představu o božství a lásce, s níž se bude moci ztotožnit tak, že nebude potřebovat víru, ale ta bude nahrazena poznáním a nekonečnou jistotou?
A pokud se člověk zbaví smrti, pomyslel si Vickers, a jestliže se brána smrti uzavře pro poslední zjevení a vzkříšení, potom musí člověk určitě n anuit odpovědi. Nebo se z něho stane ztracená, plačící věc navždy putující mezi galaximi ...
(7533, Prstenec kolem slunce, Plzeň 1995, str. 198-99.)

Aristotelés (-706)

Částí (meros) se nazývá jednak to, v co se nějak dá rozložit kolikost; neboť to, co bylo odděleno od něčeho kolikostního jako takového, nazývá se vždy jeho částí, na příklad dvě jsou v jistém smyslu částí tří. Jinak se tak nazývá jenom to, co je měřítkem pro to, co je kolikostní; dvě jsou tedy v jistém smyslu částí tří, v jistém smyslu nikoli. Dále se částí nazývá to, v co se dá rozložiti tvar, při čemž se však nehledí ke kolikosti, a tak se říká, že druhy jsou částí rodu. Dále to, v co se něco rozkládá nebo z čeho se skládá celek nebo tvar anebo jeho nositel, na příklad částí kovové koule nebo kovové krychle jest kov, tj. látka, v níž jest tvar; také úhel jest částí. Konečně částí celku jsou také znaky v pojmu, označujícím jednotlivou věc, a tak také rod se nazývá částí druhu, jinak však druh jest částí rodu.
Δ 26. 1023b
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 158-59.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Vztah mezi tzv. „částí“ a tzv. „celkem“ je mnohem komplikovanější, než si mohli starší filosofové vůbec uvědomit (a je také mnohem složitější, než si uvědomuje většina myslitelů dodnes, zejména než většina vědců). Tak např. Patočkova formulace (ze začátku „Platóna a Evropy“), že „situace každého člověka je součástí celkové situace“ musela být ihned opravena, aby nevedla k nedorozumění: „součástí celkové situace, v které je nejenom on sám, nýbrž i druzí z nás“. Obvykle se ze strany „holismů“ a podobných upozorňuje na to, že celek je víc než součet jeho částí (součástí). Je však zcela na místě upozornit také na to, že celek je velmi často také něčím méně než ,souhrn‘ jeho „částí“; to se právě ukazuje také na zmíněné Patočkově opravě a úpravě první části jeho formulace. Právě na problému situace a situačnosti lez pěkně ukázat, jak ona tradiční dvojice pojmů „část a celek“ vlastně nesedí, jak je málo výstižná, jak nám podsouvá špatné, redukující vidění a chápání. Mluvíme-li totiž o situaci nějakého člověka (ale platí to ovšem o každém subjektu, tedy i mimolidském, dokonce „předživém“), náleží do této situace vše kolem, tedy nejenom ostatní lidé (ostatní subjekty) v nejbližším okolí, ale také ty vzdálenější, a nejenom subjekty-pravé události, ale i nepravé události, tj. nejrůznější procesy a rychleji i pomaleji se proměňující jejich sestavy a jejich nahromadění. Jinak řečeno, na „situovanosti“ každého člověka (každého subjektu) se v té či oné míře podílí vlastně celý svět, veškerenstvo. A protože to platí i o všech ostatních subjektech, není ani možné, ani myslitelné, aby situace jednoho subjektu mohla být částí nebo součástí situace širší, a tím méně té nejširší, totiž „celkové“, tj. situace onoho veškerenstva. To, jak se situace veškerenstva (nebo třeba jen nějaká užší „celková“ situace) podílí na situovanosti či situaci určitého subjektu, se nehromadí spolu se situovanostmi a situacemi jiných (ostatních) subjektů tak, jako se hromadí nebo spojují, sjednocují části celku (v tradičním chápání), nýbrž naprosto jinak: „sjednocenost“ (pochopitelně zdánlivá, jen jevová) „celkové situace“ znamená vždy také do jisté míry redukci některých stránek či momentů situací jednotlivých subjektů, jež jsou nějak do oné „celkové situace“ postaveny, v ní „situovány“ (jinak by ona „celková“ situace“ musela narůstat do gigantických rozměrů a také vnitřních složitostí).
(Písek, 060311-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Na vztah celku k jeho vlastní části, jakož i na vztah části k celku, do něhož náleží, jsme se navykli dívat a myslet čistě věcně, předmětně, dokonce technicky resp. matematicky. Jakmile toto své pochopení aplikujeme na organismus, tj. nějakou živou bytost, dostáváme se postupně do potíží. Tak např. o psovi, který v důsledku nějakého maléru přišel o jednu nohu, můžeme říci, že ztratil jednu část svého těla; uvědomujeme si sice, že živou nohu jen stěží můžeme označit za „část“ těla, protože je „přirostlá“ („přirozeně“ vyrostlá), ale v anatomii celkem bez váhání mluvíme o „částech“ lidského těla. Naproti tomu nás vůbec nenapadne, že ten pes, kterého v jisté situaci máme před sebou, není před námi vlastně celý, nýbrž že to je jen jeho dnešní (event. momentální) „část“, zatímco ostatní jeho „části“ před sebou buď už nebo ještě nemáme. Jak je to možné? A proč tomu tak je ? Vždyť i z anatomického hlediska tento pes, který přišel o jednu nohu, byl ještě před dvěma roky plně čtyřnohý, ta ztráta jedné nohy se přihodila jako bolestná událost, která původně ohrozila celý život onoho psa, ale díky zásahu veterináře, se podařilo psa zachránit, i když o jednu nohu přišel. Kdysi se ve filosofii rozlišovala esence a existence např. psa; k esenci náležely především všechny vlastnosti jsoucna (v našem případě psa), zatímco o existenci bylo možno mluvit jako o jeho „výskytu“ v reálném světě. Výskyt však není totéž co život; uhynulý pes se ještě nějaký čas „vyskytuje“ ve světě, i když už nežije. Nedostatečnost onmoho rozlišení mezi esencí a existencí spočívá v tom, o čem se zejména od dob Heideggerových mluví jako o „zapomenutí na bytí“ (Seinsvergessenheit). Jakmile totiž začneme zdůrazňovat bytí psa (které není momentální či dokonce bodovou existencí, ale trváním v čase), je nezbytné uvažovat specifickou odlišnost jednotlivých „fází“ jeho života (kterým už nebudeme mít sklon říkat „části“).
(Písek, 120905-1.)

Clifford D. Simak (1952)

„Není žádný čas,“ pravil Hezekiah. „Ne ve smyslu normálního lidského chápání času.. Neexistuje nepřetržitý časový proud, ale čas je uzavřen v závorkách, kdy druhá násladuje za první. A protože nejsou sekundy, taková věc neexistuje, samozřejmě čas nelze měřit.“
... /193/ ...
Hezekiah řekl, že není žádný čas. V normálním lidském myšlení neexistuje taková věc jako čas. Čas je uzavřen v závorkách. A každá z jeho závorek obsahuje jedno stadium vesmíru, které je v poměru k lidskému chápání tak obrovské, že rychle svádí k nemožnosti celé si ho představit.
A čas samotný? Čas je nikdy nekončící prostředek, rozprostřený do budoucnosti i minulosti – mimo to[ho], že není žádná budoucnost a minulost, ale nekonečná řada závorek, táhnoucí se na dvě strany, kde každá závorka je jedním stadiem Vesmíru.
Na staré Zemi existovaly spekulace o cestování časem, o vracení se do minulosti nebo o cestách do budoucnosti. A teď Vickers věděl, že to nelze, že tentýž časový okamžik zůstane navždy uzavřen uvnitř všech závorek, že lidská Země prochází od doby svého vzniku stejnou bublinou jednoho časového okamžiku a že ve stejném okamžiku také zemře a nezbude z ní nic.
Samozřejmě lze cestovat v čase, ale nebude ani včerejšek ani zítřek. Ale pokud se držíte určitého časového smyslu, můžete prorazit z jedněch závorek do druhých. A když tak učiníte, nenaleznete včerejšek ani zítřek, ale jiný svět.
A to bylo přesně to, co udělal, když roztočil vlčka, vyjma toho, že vlček s tím neměl co dělat – byla to pouze pomůcka.
(7533, Prstenec kolem Slunce, Laser,? 1995, str. 193.)