Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Otázka po tom, čím je generován přicházející čas (tedy po nějakém „generátoru“ času) je předsudečná, protože nezdůvodněně sugeruje, že čas je „generován“ něčím jsoucím, tj. něčím, co má aspoň stránku čehosi daného, předmětného; jinými slovy sugeruje, že lze pracovat s myšlenkou „kauzality“. Přicházející čas však nemůže být „generován“ ničím „jsoucím“ v tomto smyslu, ale je naopak předpokladem toho, aby vůbec nějaké „jsoucí“ mohlo „být“, neboť „bytí“ jsoucna je bytím událostného dění, jež je integrováno v celek. A bez času resp. mimo čas není žádného „bytí“. Pochopitelně je možné otázku „zdroje“ času skrýt tím způsobem, že ji prohlásíme za neoddělitelnou od otázky „bytí“ samého: kdekoli „je“ nějaké „bytí“, tj. kdekoli se něco děje, už když se to začíná dít, má to „svůj“ čas – a nepotřebuje to nějaký „jiný“ čas, aby se to dělo. Ovšem pak se dostáváme před dva obrovské problémy, které v tom případě nemůžeme nechat žádným způsobem stranou: 1) odkud se bere každé takové vnitřně integrované událostné dění, které má spolu se sebou neodlučně spjat také svůj čas (jinými slovy: jak je generováno bytí každého jsoucna – a tedy i každé jsoucno samo), a 2) jak je možné, že každé událostné jsoucno je už na svém počátku schopno v nějakém smyslu integrovat do svého dějícího se „bytí“ i to, co ještě ani v jeho vlastním rámci nenastalo, tj. svou vlastní „budost“. A právě za tento druhý problém a v něm se znovu skrývá, ale pro pozorného myslitele i znovu otvírá otázka původu či zdroje „času“, byť v tomto případě jen „vlastního času“. V řešení prvního problému jde především o tu „složku“ (což je nevhodný termín, neboť vůbec nejde o nějaké „skládání“) jsoucna-události, která je vyznačena novostí, neboť ve všech případech „složitějších“ („vyšších“) událostí je v uskutečňování (výkonu) vlastního bytí využíváno jiných událostí a komplexů událostí („nižších“) jako „materiálu“; vždycky se však musíme tázat po „subjektu“ takového využívání „materiálu“ (tj. po témž „subjektu“ samého výkonu vlastního „bytí“), neboť právě tento „subjekt“ nemůže být odvozován z ničeho „jiného“, již dřívějšího, předcházejícího, minulého, již dříve „daného“. A to je rozhodující i pro řešení druhého problému, neboť to je nepochybně právě tento z ničeho předcházejícího neodvoditelný „subjekt“, který ve výkonu sjednocování svého vlastního bytí musí již od samého počátku sjednocovat, integrovat do svého událostného celku i to, co ještě nenastalo a ani nastat nemohlo, protože k tomu může dojít teprve v dalších fázích událostného dění: právě tento subjekt (resp. jsoucno-událost jakožto subjekt) musí garantovat onu sounáležitost své budosti se sebou jakožto sjednoceným celkem.
(Písek, 070424-3.)

Jan Patočka (1952)

Rozeznáváme především časový svět, tj. soubor všech realit v časové dimenzi, v časovém pořádku. Všechny události mají v něm určité umístění a všechny reality určitou extenzitu. Časový svět lze myslet sám o sobě bez jakékoli sukcese. Vztahy v něm jsou pořádkové vztahy (stejné a nestejné datum), V časovém, světě máme před sebou cosi úplně analogického známý třem rozměrům prostorovým. Proto vztahy pořádkové jsou zde tranzitivní a je lhostejno, v kterém směru jimi procházíme.
Jiný důležitý zjev, který tvoří specifičnost času tak, jak se s ním zkušenostně seznamujeme, je sukcesivnost. Sukcesivnost spočívá v tom, že časovým světem jako souborem pořádkových pozic probíhá kontinuálně, tj. bez vynechání jakékoli pozice datové, rozhodný řez, který dělí celé pásmo na dvě části, na třídu již proběhnutých a na třídu ještě neproběhnutých dat. Každý takový řez má tedy své dvě /132/ třídy; každý má svou minulost a budoucnost. Sukcesivnost je zásadně asymetrická (na tuto asymetričnost se obyčejně míří, když se hovoří o tzv. „nezvratnosti“ času; ve skutečnosti čas je více než nezvratný, vztah sukcese je podstatně asymetrický, jednosměrný). Sukcesivností liší se časový jev zásadně od prostorového.
(Čas, mýtus, víra, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 131 – 32;
původně in: Křesťanská revue 19, 1952, č. 3-4, str. 112 – 116.)

Jan Patočka (1952)

Sukcesivní vědomí i uvědomění sukcesivnosti mají nepochybně krom lidí též animalia. Přesto animalia nežijí časově, tj. neplánují, nerozvrhují čas, nežijí časovými úkoly, nemají skutečný osud. Žijí v úzké přítomnosti. Ne že by tato přítomnost neobsahovala svou perspektivu do „minula“ i „budoucna“, ale aktuálno, přítomnost, absorbuje animalia úplně. Tam, kde není odpoutání od této aktuální vázanosti, nemůže být hlubšího chování k času v jeho širším rozsahu: nemůže být např. kritický, odmítavý postoj k tomu, co již jest (tj. co bylo), nemůže být též navazování na minulost. Tak je pochopitelné, považují-.li někteří myslitelé za podstatu časového vědomí v tomto lidském, historickém smyslu negativní, záporný vztah k tomu, co je hotové, dané; pro historický čas je charakteristická přítomná negace minulosti programem, projektem budoucna (přičemž, poněvadž minulost též byla budoucností, která stejným způsobem popírala, je možné navázání na ty momenty minulosti, které v ní jsou spřízněny a aktuální negací). Tak se vlastním pramenem lidské historičnosti stává aktuální rozpor: v přítomnosti obsažený konflikt budoucího s minulým, a budoucnost, moment novosti, stává se vlastním generátorem lidského, historického času. Čas historický je tu podáván podstatně jako tvořivý; čas historický je tvorba nového. Abychom dospěli k specificky lidskému časovému vědomí, nepostačí sukcese a její kontinuita; musí tu být též diskontinuita, představovaná oním radikální „ne“ k tomu, co je pouze dáno a tradováno.
Zde však je nutno položit si další otázku: spočívá naše časové vědomí, hlavně vědomí budoucnosti, na lidské potřebě a schopnosti tvořit nové, nebo naopak spočívá možnost tvořit nové na tom, že máme vědomí budoucna?
(Čas, mýtus, víra, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 133;
původně in: Křesťanská revue 19, 1952, č. 3-4, str. 112 – 116.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Tak, jako bez času (mimo čas) svět není ničím, tak ani čas není ničím bez světa. Tématizovat čas takto obecně, ale samostatně, jakoby nezávisle na „světě“, už v sobě obsahuje základní chybu. (A totéž platí i pro prostor: svět není ničím bez prostoru či mimo prostor, a naopak prostor není ničím bez světa a mimo svět. To pochopitelně znamená, že ničím samostatným, od „světa“ oddělitelným není ani tzv. „časoprostor“.) „Čas“ ve smyslu samostatného jsoucna, v jehož rámci se děje všechno, i sám svět, neexistuje, není ničím. O čase lze mluvit jen v nerozlučné spojitosti s událostným děním. Každá událost tím, že se děje, zároveň také „časuje“, tj. vykonává své „bytí v čase“, a navíc kolem sebe vytváří jakési časové pole, které se účastní na vytváření tzv. „obecného času“. Ten je vytvářen pravými událostmi (pravými jsoucny) tak, že časové pole, které kolem sebe vytváří každé jednotlivé událostné dění, se prostupuje a prolíná s časovými poli ostatních pravých událostí, které jsou v jeho blízkosti. Navenek se to jeví, jako by se každá událost děla v obecném čase jako v nějakém předem daném rámci. To by však předpokládalo, že tento rámec byl a je (a bude) vytvářen nějakým rozsáhlejším komplexem dění, jež je nějak integrováno, takže je také skutečnou „pravou událostí“ (pravým jsoucnem). Světový čas by pak předpokládal, že svět je takovým posledním, nejrozsáhlejším celkem, integrovaným z jednoho centra (resp. jedním centrem); tady je na místě otázka, zda má filosofie dost argumentů pro takový předpoklad. Filosofie se sice na rozdíl od odborných (specializovaných) věd musí vždy nějak vztahovat k veškerenstvu, ke světu jako celku, ale rozhodně ne tak, že by z toho vycházela jako z nějakého axiomu. Filosofie nemá dosti důvodů, proč předpokládat, že svět „je“ celkem, ale má jakési důvody proč předpokládat, že k takovému sjednocení v celek možná směřuje.
(Písek, 100404-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Kdyby nebylo „událostí“ (pravých), nebylo by času (jejich času, tj. skutečného, událostného času). Zdrojem (původcem) času jakéhokoli druhu jsou tedy události. Tak jako každá událost musí vykonávat své „bytí“, musí zároveň a spolu s tím vykonávat také své „časování“ („časení“), tj. aktivně směřovat ke svým dalším a dalším novým (do té doby ještě nejsoucím) „fázím“, tedy do své budoucnosti („budosti“), a zároveň po tomto svém aktivním směřování po sobě zanechávat stopy či spíše relikty jako svou minulost „bylost“), a zapisovat se tak zčásti i do minulosti svého okolí (tedy do „obecné minulosti“, do minulosti lokálního (a temporálního) „obecného“ času. Podobně však „vtiskuje“ (tedy nikoli: zanechává) stopy svého směřování do budoucnosti, a tím pomáhá (spolu s jinými událostmi) „vytvářet“ budoucnostní „prostor“ kolem sebe (tedy nejen do minulosti, ale také do budoucnosti) – rozumí se „budoucnostní“ ve smyslu „obecného času“, odvislého a podmíněného na budosti aktivně se dějící události (aktivně se dějících událostí určitého okruhu). Každá (pravá) událost vytváří tedy nejen svůj vlastní čas, ale podílí se spolu s dalšími událostmi) na vytváření či rozvrhování, otvírání „budoucnosti“ času obecného. To je zároveň způsob (jeden ze způsobů), jak se každá (pravá) událost podílí na širším dění, do něhož je „zasazena“ a na něž sama také „reaguje“ (a které také reaguje na ni).
(Písek, 100404-2.)