LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Božena Komárková (1942)

Hledívala jsem tak doma k lesům za Svratkou, slunce, které tam po čtvrté hodině zapadalo, bylo plné stesku a naděje zároveň, a všecko bylo plné krásy. Dnes, když jsem v poledne otevřela okno a slyšela zvony (bude jich teď znít málo, velmi málo!), vzpomněla jsem intenzívně na Vanovice, když jsem za podobných zvuků stoupala od Paroulků k faře na oběd. Do pokoje tam vysokými okny svítilo totéž nízké zimní slunce na tu aristokratickou hlavu naproti mně. Je toho tolik, co se nemůže vrátit, a co člověka bolí, že se vrátit nemůže! A člověk by se tak rád vrátil do života a tak rád by smazal všecku bolest nebo trpkost, kterou způsobil a dával lidem jenom s pokorou v srdci samé dobré věci jako jediné, co se dává samozřejmě a rádo. Proč už nežijí ti lidé, kterým dlužíme nejvíce? Úcta, láska, sebezapření, pokora, služba, to jsou věci, ze kterých se má skládat život. Dovedu někdy vrátit lidem, co mi dali?
(Vratislavský deník, 4.1.1942, in: 7680, Lidská práva, Heršpice 1997, s. 21.)

Jan Patočka (1965)

Co znamená „my“, co znamená „dluh“? Národní „my“ bývá mylně vykládáno. Podle Herdera … Hranici lze táhnout pružně a bez výlučnosti, zatímco první pojetí má ostrá kritéria a uzavírá se do ulity. Druhé však vyjadřuje, že duševní obsah je nám vždy zprostředkován společností, v níž žijeme a jež sama je určena situací v soudobém světě a dědictvím své minulosti. To vše dobře označuje slovo „dluh“. Dluh je půjčka, která umožňuje, abychom samostatně hospodařili, je to svobodný vztah. Kdo nechce, nevrací jej, ale je pak příživníkem. Není to dar, ale přesto projev spojení a solidarity. Vítám slovo o našem dluhu světu a světa nám – ale připomínám: existuje základní dluh jedince situaci, v níž žije. Požadovat právo na situaci, jakou bychom si přáli, je utopismus, naivní subjektivismus a mravní necitlivost. Vycházet ze situace, jaká je, s nepřízněmi a nespravedlnostmi, neznamená je akceptovat, nýbrž neutíkat. Je oporou, vidíme-li, že ti, k jejichž dědictví se hlásíme, přijímali půjčku a vraceli dluh, že tedy v těžkostech a krátce vyměřených minutách neutíkali. Právě naši myslitelé podávali své výkony většinou v údobích ohrožení a nouze, jejich práce se podobala zachraňování za požáru či zátopy.
(Jací jsme a jací nejsme, in: Liter.noviny 14, 5. 6. 65, č. 23, str.6.)

David Lodge (19xx)

Author statement
'A novel is a long answer to the question „What is it about?“ I think it should be possible to give a short answer – in other words, I believe a novel should have a thematic and narrative unity that can be described. Each of my novels corresponds to a particular phase or aspect of my own life: for example, going to the University of California at the height of the Student Revolution, being an English Catholic at a period of great change in the Church, getting on to the international academic conference circuit; but this does not mean they are autobiographical in any simple, straightforward sense. I begin with a hunch that what I have experienced or observed has some representative (i.e., more than merely private) significance that could be brought out by means of a fictional story. To begin the novel I need to discover the structural idea that will generate the story: two professors passing each other over the North Pole on their way to exchange jobs, for example, or a parallel between the antics of globetrotting academics and the adventures of the knights of chivalric romance. I seem to have a fondness for binary structures, which predates my interest, as a literary critic, in structuralism. I use comedy to explore serious subjects, and find Mikhail Bakhtin's idea that the novel is an inherently carnivalesque form, subverting monologic ideologies by laughter and a polyphony of discourses, immensely appealing. I am fascinated by the power of narrative, when skilfully managed, to keep the reader turning the pages, but I also aim to write novels that will stand up to being read more than once.'
ex: http://www.contemporarywriters.com/authors/?p=auth62
(blíže neuvedeno, odkud to je)

David Lodge (1984)

„V životě nastane chvíle, kdy se člověk musí podřídit duchu doby, anebo vypadnout ze hry.“
(6327, Svět je malý, př. A. Přidal, Písek, 1988, str. 89.)

David Lodge (1965)

Pronikl úzkým osvětleným průchodem a octl se v obrovském sále studovny. Před ním se u paprskovitě rozestavených stolů choulili nad knihami jako embrya vědečtí pracovníci, malé pupeny intelektuálního života, vyhnané jakýmsi gigantickým rozplozovacím aktem, probíhajícím v tomto hnízdě vědění, v těchto nevyčerpatelných pařeništích učenosti, v soustředných vnitřních kruzích katalogizačních skříní.
Kruhová stěna studovny obalovala vědecké pracovníky ochrannou vrstvou knih, zatímco nad nimi se klenul nesmírný vzdutý strop kupole. Denního světla sem pronikalo špinavým sklem na vrcholu pramálo. Silniční provoz či jiné lidské konání nedoléhalo do této teplé, bezvětrné prostory ani hláskem. Kupole shlížela na vědce a vědci shlíželi do knih; a vědci milovali své knihy, hladíce je měkkými bledými prsty. Jejich stránky se pod těmito doteky otvíraly a s radostí vydávaly své vědomosti vědcům, kteří je sbírali do krabiček s kartotéčními lístky. Když zvedli oči od svých stolů, nespatřili nic, co by je mohlo rozptýlit, nic, co by neladilo s jejich knihami, ale jen hladké, zakulacené vroubení tohoto lůna. Kamkoli oko zabloudilo, nenarazilo na žádnou překážku, na žádný roh, na žádné rovnoběžky ubíhající do nekonečna, na žádný lomený oblouk vzpínající se k nedosažitelnu: vše bylo zakulacené, okrouhlé, soběstačné, dokonané. A vědečtí pracovníci sklápěli oči znovu ke knihám, posíleni a utěšeni. Ještě více se nad svými knihami schoulili, protože se jim nechtělo ven z tohoto teplého lůna, kde se živili elektrickým světlem a vdechovali zatuchlou vůni žloutnoucích stránek.
Ale ženy čekající venku smýšlely jinak. Z ošumělých bytů v Islingtonu a těsných dvojdomků v Bexleyheathu se dívaly okny na život tohoto světa, na automobily a reklamy a šaty v obchodech a nacházely v nich zalíbení. A nevražily na to vlahé nitro muzea, které mohlo za jejich chudobu a osamocenost, které den co den pohlcovalo jejich muže a vysávalo z nich životní mízu a vracelo jim je domů němé a roztržité. A tyto ženy vzdychaly po dni, kdy jejich muži budou z onoho skleníku vyvrženi naposled, a dívaly se na děti, jež jim fňukaly u nohou, a spínaly ruce, zhrublé od čisticích prostředků, a přísahaly, že tyto děti nikdy nebudou vědeckými pracovníky.
(Den zkázy v Britském muzeu, Praha 1974, s. 54-56.)