Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1991)

Všechny myšlenkové, ale i emocionální atd. prostředky, jichž první křesťané užili k tomu, aby vyjádřili zcela mimořádnou kvalitu jak Ježíšovy osobnosti, tak toho, co svým životem a svou aktivitou, svým dílem přinesl a vnesl jak do kruhu svých nejbližších, tak do své společnosti a potom i do světa vůbec (jak tomu ovšem tehdy rozuměli), byly a dodnes jsou poznamenány něčím cizím a cizorodým, co nejen nepatří k podstatě Ježíšovy osobnosti ani k podstatě jeho zvěsti, ale proti čemu se sám Ježíš bránil, čemu se vzpíral a co jednak relativizoval a jednak výslovně překonával, totiž právě religiozitou a do jisté míry dokonce jakýmsi magicko-mytickým přístupem. Nechť k tomu dojde brzo nebo to bude potřebovat ještě dlouhý čas, jednou přijde doba, kdy se tomuto rozpoznání dostane všeobecné akceptace. A proto je nutno se již dnes tázat po nových prostředcích, jimiž se potom budeme muset pokoušet vyjádřit onu nesrovnatelnost a jedinečnost Ježíšovy osobnosti a Ježíšova díla. Pokud se rozhodneme resignovat na náboženské termíny (a „pojmy“), vzniká otázka, jak přeložíme do nenáboženské mluvy (jakou předvídal Bonhoeffer) takové formule jako „Syn boží“, „pravý Bůh a pravý člověk“, ale také „nebesa“ a „království nebeské“ apod. Nenajdeme-li už dnes a zítra termíny a pojmy nové, můžeme být považováni za ty, kteří jsou odpovědni za další postup odklonu Evropy a evropských „provincií“ od křesťanství v pravém smyslu, eventuelně za novou vlnu ponáboženštění křesťanských tradic, jak jich už menších přišlo mnoho a velkých několik. (3.8.1991) (Praha, 910803-n.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Několik let po válce se opět stala aktuální otázka rozdílu mezi tzv. historickým Ježíšem a Kristem kérygmatu. Zase byly znovu připomínány nedostatky a viny liberální theologie a jen několik málo autorů se pokusilo problém formulovat bez přehnaného zatížení oněmi reminiscencemi. Zatíženy byly ovšem i termíny, s nimiž se pracovalo, především pak slovo „historický“. Pokud se tímto slovem chce dát důraz na to, že také historický přístup nutně vede k nějaké konstrukci, pak nezbývá než sáhnout po jiném vymezení. Proti každé konstrukci (tj. nějakému přesnějšímu pochopení a vymezení postavy Ježíše z Nazaréta a také jeho významu) může být legitimně postaven jen Ježíš osobně, a to bez ohledu na to, jak obtížně se k tomuto skutečnému Ježíši můžeme dostávat. Už to, že máme kanonizovaná hned čtyři evangelia – a tím čtyři odlišná, převážně narativní líčení živého Ježíše a jeho působení na současníky v jeho nejbližším okolí -, nás musí vést k hledání toho, k němuž tato různá evangelia s různými důrazy a různým pochopením Ježíšova života a díla míří a na něhož odkazují. Tím spíš musíme považovat skutečnou osobu Ježíšovu a její skutečný život za rozhodující a směrodatné i pro všechny pozdější pokusy o theologické (dogmatické) formule, navíc ještě mocněji poznamenané helénismem a jeho myšlenkovou a zejména pojmovou výzbrojí. Ať už se dnes pokoušíme myšlenkově i ve slovech jakkoli vystihnout význam Ježíšova života, působení i smrti na kříži, nemůžeme si už nikdy dělat nárok na to, že „spasení“ záleží na našich myšlenkách nebo slovech (a to platí ovšem nejen pro nás dnes, ale pro všechny křesťany počínajíc učedníky a první církví). To pochopitelně vůbec neznamená, že bychom všech dosavadních pokusů o myšlenkové i formulační uchopení toho rozhodujícího mohli prostě jen nechat stranou. Pravý opak se ukazuje jako nezbytný: ke všem nejlepším dosavadním formulacím se musíme stále vracet jak proto, že to je a bude trvalou inspirací i všech našich pokusů, ale také proto, že rozpoznání nepřesností a chyb starších pokusů nám jednak usnadní úkol, jak se vyhnout starým a již jednou rozpoznaným omylům, ale také nás postaví před náročný a naléhavý úkol pochopit vše nově a přiměřeně všemu novému, co charakterizuje svět, v němž dnes žijeme. Každý pokus jen se k tomu „starému“ vracet a jen recitovat to, co řekli a napsali jiní, byť to byly sebevětší postavy křesťanské minulosti, znamená ve skutečnosti jen svědecké selhání. Kdo si nedokáže vybudovat osobní živý vztah k Ježíši Nazaretskému, a to jak v životě, tak i v myšlení, a chce setrvávat jen u toho, jak si to řešili třeba reformátoři, blokuje anebo aspoň znesnadňuje tím každý pokus o pochopení toho, co znamená Ježíšovo evangelium dnes, v dnešním světě a pro nás, kteří v tomto světě žijeme. Ten, kdo se dnes odvolává reformace a nechce se hnout ani o krok dál a varuje, že to ohrožuje ekumenickou spolupráci, stává se konzervativní překážkou každého pokusu o to, zazpívat „píseň novou“. (Písek, 050203-1.)

David Lodge (19xx)

Author statement
'A novel is a long answer to the question „What is it about?“ I think it should be possible to give a short answer – in other words, I believe a novel should have a thematic and narrative unity that can be described. Each of my novels corresponds to a particular phase or aspect of my own life: for example, going to the University of California at the height of the Student Revolution, being an English Catholic at a period of great change in the Church, getting on to the international academic conference circuit; but this does not mean they are autobiographical in any simple, straightforward sense. I begin with a hunch that what I have experienced or observed has some representative (i.e., more than merely private) significance that could be brought out by means of a fictional story. To begin the novel I need to discover the structural idea that will generate the story: two professors passing each other over the North Pole on their way to exchange jobs, for example, or a parallel between the antics of globetrotting academics and the adventures of the knights of chivalric romance. I seem to have a fondness for binary structures, which predates my interest, as a literary critic, in structuralism. I use comedy to explore serious subjects, and find Mikhail Bakhtin's idea that the novel is an inherently carnivalesque form, subverting monologic ideologies by laughter and a polyphony of discourses, immensely appealing. I am fascinated by the power of narrative, when skilfully managed, to keep the reader turning the pages, but I also aim to write novels that will stand up to being read more than once.'
ex: http://www.contemporarywriters.com/authors/?p=auth62
(blíže neuvedeno, odkud to je)

David Lodge (1984)

„V životě nastane chvíle, kdy se člověk musí podřídit duchu doby, anebo vypadnout ze hry.“
(6327, Svět je malý, př. A. Přidal, Písek, 1988, str. 89.)

Emanuel Rádl (1921)

Ježíš umřel a z jeho učení a z theorií o jeho metafysickém významu se tvořilo křesťanství, šířeno jsouc nadšenými kazateli mezi chudinou. Byla to víra v brzký konec světa a poselství o „zdrženlivosti a o vzkříšení“; čekalo se, že království boží /5/ přijde už brzo, odejme vládu od bohatých a mocných a dá ji chudým a poníženým. Tato země jest prý slzavé údolí; tu všichni jsme sobě rovni – ovšem rovni jen v naději na království boží; ale tato naděje jest to hlavní a ostatní věci jsou nanejvýš jen zkouškou anebo překážkou k docílení věčné blaženosti. Jaká to byla revoluční víra ! ... Nicméně se zdá, že sociálně revoluční prvek byl u Ježíše a snad i u prvních křesťanů silnější než připouštějí dnes ideologové, kteří mají ze socialismu strach; ale tento prvek nebyl tak silný, aby pronikl proti pojetí jednostranně duchovnímu. Potom se určitěji a určitěji formoval názor, že i tato země jest říší Boží, na níž však zákon Boží jen nepřímo vládne; vznikala církev jakožto orgán této vlády, církev s papežem, náměstkem Kristovým a s biskupy, nástupci apoštolů. Nebylo to už dávno čisté učení Kristovo a není možné, aby bylo; vždyť na Ježíše zůstala jen vzpomínka a křesťané myslili teď po svém a řešili otázky své doby, podstatně odlišné od doby Ježíšovy. Už tvrdý a theoretický Pavel odchýlil se silně od lidštějšího a mnohostrannějšího Ježíše a opět na jiné cesty se dal mystice nakloněný spisovatel evangelia Janova a Apokalypsy. Přistupovaly dále vlivy židovské, vliv pozdní filosofie řecko-římské (zvl. stoikové), vliv Platonův, Plotinův, různé elementy pohanského kultu a zvláště také vliv státní myšlenky římské, tak že se tvořilo náboženství, pro něž Ježíš byl sice mocným podnětem, ale daleko ne jediným myšlenkovým vůdcem. Církev se stala pokračovatelkou římské říše, papež nástupcem imperátorů, svaté a světice nástupci bohů mnohdy ještě se zřetelným pohanským kultem; církev však se stala také jedinou dědičkou klasické kultury, kterou, nechť si třeba i znetvořenou, uchovala pro doby pozdější.
(Náboženství a politika, J. Vetešník, Praha 1921, str. 10 – 11.)
(též in: Rádl – Hromádka – Šimsa: Čím je nám dnes Ježíš Kristus, YMCA, Praha 1940, str. 4-5.)