Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

David Lodge (1965)

Pronikl úzkým osvětleným průchodem a octl se v obrovském sále studovny. Před ním se u paprskovitě rozestavených stolů choulili nad knihami jako embrya vědečtí pracovníci, malé pupeny intelektuálního života, vyhnané jakýmsi gigantickým rozplozovacím aktem, probíhajícím v tomto hnízdě vědění, v těchto nevyčerpatelných pařeništích učenosti, v soustředných vnitřních kruzích katalogizačních skříní.
Kruhová stěna studovny obalovala vědecké pracovníky ochrannou vrstvou knih, zatímco nad nimi se klenul nesmírný vzdutý strop kupole. Denního světla sem pronikalo špinavým sklem na vrcholu pramálo. Silniční provoz či jiné lidské konání nedoléhalo do této teplé, bezvětrné prostory ani hláskem. Kupole shlížela na vědce a vědci shlíželi do knih; a vědci milovali své knihy, hladíce je měkkými bledými prsty. Jejich stránky se pod těmito doteky otvíraly a s radostí vydávaly své vědomosti vědcům, kteří je sbírali do krabiček s kartotéčními lístky. Když zvedli oči od svých stolů, nespatřili nic, co by je mohlo rozptýlit, nic, co by neladilo s jejich knihami, ale jen hladké, zakulacené vroubení tohoto lůna. Kamkoli oko zabloudilo, nenarazilo na žádnou překážku, na žádný roh, na žádné rovnoběžky ubíhající do nekonečna, na žádný lomený oblouk vzpínající se k nedosažitelnu: vše bylo zakulacené, okrouhlé, soběstačné, dokonané. A vědečtí pracovníci sklápěli oči znovu ke knihám, posíleni a utěšeni. Ještě více se nad svými knihami schoulili, protože se jim nechtělo ven z tohoto teplého lůna, kde se živili elektrickým světlem a vdechovali zatuchlou vůni žloutnoucích stránek.
Ale ženy čekající venku smýšlely jinak. Z ošumělých bytů v Islingtonu a těsných dvojdomků v Bexleyheathu se dívaly okny na život tohoto světa, na automobily a reklamy a šaty v obchodech a nacházely v nich zalíbení. A nevražily na to vlahé nitro muzea, které mohlo za jejich chudobu a osamocenost, které den co den pohlcovalo jejich muže a vysávalo z nich životní mízu a vracelo jim je domů němé a roztržité. A tyto ženy vzdychaly po dni, kdy jejich muži budou z onoho skleníku vyvrženi naposled, a dívaly se na děti, jež jim fňukaly u nohou, a spínaly ruce, zhrublé od čisticích prostředků, a přísahaly, že tyto děti nikdy nebudou vědeckými pracovníky.
(Den zkázy v Britském muzeu, Praha 1974, s. 54-56.)

David Lodge (1978)

Akira je oblečen v anglické sportovní polokošili a u dveří má připraveny anglické golfové střevíce, do kterých vklouzne, až bude čas jít na univerzitu. Dnes je totiž jeho golfový den. Večer nepůjde rovnou domů, ale bude hodinu trénovat na cvičném odrazišti, jakých je v Tokiu víc než dost. Prsty už ho svrbí – jenjen sevřít hůl. Postaví se na horní plošinu v ostře osvětleném, sítí obehnaném odrazišti, které se tyčí jako obrovská ptačí klec nad rovnoramenným trojúhelníkem tří překřížených kolejnic, a bude odpalovat stovky žlutých golfových míčků a dívat se, jak vzlétají nad milión střech a televizních antén, až nakonec narazí na síť a uprostřed letu se zřítí k zemi jako sestřelení ptáci.
Akira vidí v tomto sportu alegorii radostí a žalostí /179/ překladatelské práce. Jazyk je síť, která drží myšlenku v kleci té či oné kultury. Kdybys však dokázal odpálit míček sdostatek silně a přesně, prorazil by možná síťoví a letěl by dál, ne k zemi, ale na oběžnou dráhu kolem světa.
(6327, Svět je malý, Praha 1988, str. 178-79.)

Aristotelés (-384-324)

… Dále jest třeba přihlédnouti k tomu, že se o počátcích může říci, že vůbec jsou stejné, jednak nikoli.
Prvním počátkem všeho jest totiž to, co nejprve ve skutečnosti jest určité toto, a něco jiného, možnost. To /306/ tedy nemůže býti obecno. Neboť počátkem jednotliviny jest jednotlivina. Může se sice říci, že člověk jest počátkem člověka vůbec, ale není člověka vůbec; spíše Peleus jest počátkem Achillea, počátkem tebe jest tvůj otec, toto určité b jest počátkem tohoto určitého ba, vůbec pak b jest počátkem ba prostě.
…
… Také to, co jest první, jest ve skutečnosti. Avšak v jiném smyslu jest tolik různých počátků, kolik jest protiv, jimiž se nemíní ani rody, ani se neoznačují v mnoha významech; a mimo tj. různost látek.
Je tedy vyloženo, co jsou počátky věcí smysly vnímatelných, kolik jich jest a v jakém smyslu jsou stejné a v jakém různé.
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 305-06 – XII, 5 – 1071a.)

David Lodge (1975)

Jak už je asi zjevné, Morris Zapp si svých spolupracovníků na vinici literatury příliš nevážil. Viděl v nich nedomrlé, mdlé, nesvéprávné tvory, kteří se válejí v relativismu jako hroch v bahně a jejichž chřípí se sotvakdy pozvedne k ozónu racionálního myšlení. S blaženým klidem tolerují názory svých protivníků – ba nastojte, někdy svůj názor dokonce mění. Jejich žalostné pokusy o hloubku se předem diskvalifikují, protože si nedělají nárok na definitivnost. S oblibou začínají přednášku slovy: „Rád bych upozornil na některé otázky spojené s tím či tím,“ jako by si mysleli, že svou intelektuální povinnost splní, když otázky prostě položí. Takové manýry přiváděly Morrise Zappa k šílenství. Otázky, tvrdil, vymyslí každý blb; teprve odpovědi jsou znakem pravého muže. Když někdo nedokáže odpovědět na své otázky, buď si s nimi nedal pořádnou práci, nebo to nejsou pořádné otázky.V obou případech by měl držet hubu. Člověk dnes nemůže projít jediný odborný časopis, aby nezakopával o nezodpovězené otázky, které tam roztrousil nějaký neodpovědný idiot – je to jako spravovat podlahu v podkroví plném starého harampádí. Ještě že jeho komentáře s tím jednou provždy skoncují, aspoň pokud jde o Jane Austenovou.
Ale práce mu šla pomalu; nebyl ještě ani v polovině Rozumu a citu a už bylo zřejmé, že každý komentář vydá na několik svazků. Kromě příležitostných článků nepublikoval už několik let ani řádku. Někdy se pustil do nějakého problému, a po pár hodinách přemýšlení si vzpomněl, že jej před lety vyřešil. …
(4479, Hostující profesoři, Praha 1980, s. 44.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Tradičně se o „jednotlivinách“ a „jednotlivém“ uvažuje v protivě vůči tzv. obecninám a obecnému. Nám půjde o něco jiného, což vyžaduje příslušné osvětlení. Problém „obecnosti“ teď necháme stranou a soustředíme se jen na ono „jednotlivé“. Máme-li upřesnit rozdíl mezi hromadou a celkem, půjde přece v obou případech o hromady jednotlivé, tedy „konkrétní“ (ovšem nikoli ve smyslu původním, tedy o srostlice), jakož ovšem i o celky jednotlivé, tedy konkrétní (nyní v plném původním slova smyslu). Naše otázka tedy bude znít: kdy a za jakých okolností můžeme považovat resp. považujeme hromadu za jednotlivost? Hromada je ex definitione mnohost; jak by tedy mohla být chápána jako jednotlivost? (Obecnost však rovněž předpokládá mnohost: abychom mohli vytknout nějakou vlastnost, nějaký znak apod. jako „obecný“, musíme předpokládat mnohost „jednotlivin“, které se touto vlastností či tímto znakem vyznačují, tj. navzájem se podobají). Každý celek je jednotlivostí, ale nemusí být jedinečný, nýbrž může vedle sebe mít množství podobných celků. To, čím se sobě takové celky podobají, je jejich „obecným“ rysem, charakterem, vlastností. Celek se nestává celkem tím, že je jedinečný a tedy v ničem (nebo v něčem) nepodoben jiným, nýbrž tím, že je „jeden“. Na druhé straně však i tam, kde je podobnost určitých celků obrovská, nemusí tím být (a skutečně není) narušena jedinečnost každého z nich. Ovšem takováto jedinečnost je pouze nepravá resp. je nižšího řádu (každý atom vodíku resp. každé jádro vodíku, navzdory obrovské podobnosti s jinými jádry vodíku – i když to vše záleží na naší rozlišovací schopnosti – je jedinečný v tom smyslu, že na témž místě v témž čase nemůže být víc než právě jeden jediný atom resp. jedno jediné jádro tohoto atomu; ovšem umístění v čase a prostoru, tj. situovanost, není v pravém smyslu vlastností, v našem případě vlastností určitého jádra – už jenom proto, že tato jeho situovanost se proměňuje). Nicméně k jednotlivým atomům nemáme náležitý přístup, takže předpoklad „totožnosti“ všech atomů téhož druhu je v nejlepším případě jen metodický či praktický, ale nikoli nepochybný a nezpochybnitelný. Obecná zkušenost s „věcmi“, zejména pak živými (tj. živými bytostmi) nám říká, že dokonalá „identita“ v tomto světě neexistuje. Takže je „jedinečné“ vlastně vůbec všechno jednotlivé. Jsme ovšem zvyklí tomuto druhu jedinečnosti nevěnovat náležitou pozornost, pokud nejde o lidi, o známé, tedy o konkrétního člověka.
(Písek, 130629-2.)