Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Phyllis Dorothy James (1963)

... Jak dlouho může zůstat člověk objektivní, přemítal, než ztratí duši?
(5955, Případ pro psychiatra, in: Třikrát Adam Dalgliesh, Praha 1986, str. 183.)

Jan Patočka (195n)

Je tedy třeba mít na zřeteli:
1. „fenomenalita“ která je přisuzována objektivnímu poznání, neznamená nemožnost aplikovat naše kategorie na realitu, nýbrž nemožnost zachytit jejich pomocí celek. Transcendentální estetika netvoří rozhodně onu kvalitativní bariéru, za kterou nesahá platnost našich kategirí. Tato platnost je omezena jiným způsobem, totiž schematičností všech pojmů a konstrukcí z nich, totiž výpovědí a jejich rozborů, teorií.
2. Věda je sice od počátku ateistická, nezná nic než střízlivou objektivitu a nikdy z ní nevede jinam, ale negativně, tj. a) svou vlastní neuceleností a b) svým ustavičným pokračováním ve snaze o celek, poukazuje mimo sebe. Snaha vědy je vše zobjektivizovat; neukončenost a neukončitelnost této snahy, ba její vnitřní rozpor – sama není totiž možná bez non-objektivity – ukazuje cestu z objektu ven.
3. Materialismus a idealismus jsou hypostaze oněch metafyzických motivů, které jsou ve vědě obsaženy a kterých věda instrumentálně používá. Materialismus předpokládá, že ...
(Nemetafyzická filosofie a věda, in: 7190, Péče o duši 3, Spisy 3, Praha 2002, str. 607.)

David Lodge (19xx)

Author statement
'A novel is a long answer to the question „What is it about?“ I think it should be possible to give a short answer – in other words, I believe a novel should have a thematic and narrative unity that can be described. Each of my novels corresponds to a particular phase or aspect of my own life: for example, going to the University of California at the height of the Student Revolution, being an English Catholic at a period of great change in the Church, getting on to the international academic conference circuit; but this does not mean they are autobiographical in any simple, straightforward sense. I begin with a hunch that what I have experienced or observed has some representative (i.e., more than merely private) significance that could be brought out by means of a fictional story. To begin the novel I need to discover the structural idea that will generate the story: two professors passing each other over the North Pole on their way to exchange jobs, for example, or a parallel between the antics of globetrotting academics and the adventures of the knights of chivalric romance. I seem to have a fondness for binary structures, which predates my interest, as a literary critic, in structuralism. I use comedy to explore serious subjects, and find Mikhail Bakhtin's idea that the novel is an inherently carnivalesque form, subverting monologic ideologies by laughter and a polyphony of discourses, immensely appealing. I am fascinated by the power of narrative, when skilfully managed, to keep the reader turning the pages, but I also aim to write novels that will stand up to being read more than once.'
ex: http://www.contemporarywriters.com/authors/?p=auth62
(blíže neuvedeno, odkud to je)

Ladislav Hejdánek (2006)

Požadavek objektivity spočívá v tom, že všude tam, kde se vypovídá o předmětnostech (tj. o předmětné stránce „konkrescentních“ skutečností), má se to, co se vypovídá, shodovat s tím, o čem se to vypovídá. To sice vypadá jako poukaz k adekvačnímu chápání pravdy, ale podrobnější výklad by ozřejmil, že tu jde o něco jiného a zejména náležícího do odlišných souvislostí, totiž převážně do souvislostí logických a ne do souvislostí „ontologických“. Jde totiž o to, že to, o čem se vypovídá, je již něco myšlenkově uchopeného, a teprve druhotně se obojí, tj. jak toto uchopení „něčeho“, tak vypovídání o tomto „něčem“, jež bylo myšlenkově uchopeno, vztahuje (event. může vztahovat) k něčemu „skutečnému“ jakožto ve své skutečnosti nezávislému na našem vědomí (a to jak na aktech vědomí, tak na „předmětech“ – resp. ne-předmětech vědomí). Po tomto vyjasnění se můžeme vrátit k tomu, čím jsme začali: požadavek objektivity znamená, že se jak ve svém uchopení nějaké skutečnosti, tak ve svém vypovídání o této skutečnosti necháme jakoby „vést“ a kontrolovat onou skutečností samou (kterou ovšem nikdy nemáme jako takovou, tj. jako skutečnou a v její plnosti, k dispozici, nemáme ji „před sebou“ jako nějakou danost, neboť v tom bychom se už museli nějak sami prosazovat ve svém vědomém, myšlenkovém uchopení té skutečnosti. Jinak a poněkud přesněji řečeno: objektivita je normou a kritériem našeho vědomého resp. myšlenkové přístupu ke skutečnostem, ale nesmíme ji se samozřejmostí, automaticky připisovat skutečnostem samým. Objektivita může být přiznána jen takovému myšlenkovému přístupu ke skutečnostem, který je v nejvyšší možné míře práv oněm skutečnostem samým, aniž by jakkoli předsudečně (jakoby „apriorně“) přisuzoval kterékoli z těchto skutečností jakýkoli rys či charakter nějakého „objektu“ (tj. aniž by předem onu skutečnost pojímal jako pouhý „objekt“, jako skutečnost ryze „předmětnou“). Rozlišení mezi předmětnou a nepředmětnou stránkou nějaké skutečnosti náleží proto neodlučně k požadavku objektivity, takže třeba formulace, že je třeba objektivně přiznat určité skutečnosti, že má také nepředmětnou stránku, a pokoušet se tuto její nepředmětnost poznat a myšlenkově uchopit, má svůj docela určitý a smysluplný význam. Zdánlivá rozpornost není v myšlence samé, ale v nesprávném chápání příslušných termínů, jichž je přitom užito.
(Písek, 061101-3.)

David Lodge (1984)

„V životě nastane chvíle, kdy se člověk musí podřídit duchu doby, anebo vypadnout ze hry.“
(6327, Svět je malý, př. A. Přidal, Písek, 1988, str. 89.)