Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2004)

Heidegger už názvem svého hlavního díla, ale hlavně podrobnými výklady mocně poukázal na to, jak metafyzická tradice evropské filosofie už velmi brzo po samém svém zrodu ve starém Řecku zapomínala až docela zapomněla na „bytí“, a to ačkoli termínu užívala nadále. Ale to není tak výjimečná záležitost, jak by se mohlo zdát; v evropském myšlení se zapomínalo na mnoho dalšího, ačkoli pojmenování se neztratilo (jen dostalo jiný význam). Jde např. o „čas“ (ostatně to byl zase Heidegger, který na to poukázal právě také v souvislosti se „zapomněním na Bytí“), ale jde třeba také o „víru“, a zase navzdory tomu, že slovo samo je v křesťanské tradici ve všech dobách hojně frekventováno. Zvláště evropské myšlení je „vírou“ (skutečnou vírou, tj. odvráceností od minulosti a aktivní otevřeností do budoucnosti) silně poznamenáno, ale v reflexi si to stále dost neuvědomuje (a o „víře“ myslí a mluví v jiném, upadlejším smyslu). Jazyk proto zdaleka není jen jakýsi soubor slov a slovních spojení, není jen jakousi zásobárnou prvků, z nichž je možno vytvářet nejrůznější skládanky, ale je mnohem spíše čímsi téměř „živým“, neboť k němu nezbytně náleží spousta významů, které mají docela jiný charakter než „slova“ (byť spojená s významy), zejména proto, že pro ně ještě žádná slova vytvořena nebyla, anebo protože významy některých slov, která zůstala, byly zapomenuty nebo vytlačeny na okraj a přehlušeny jinými. Tak vedle významů a významových kontextů, které ještě nebyly ani zachyceny a slovně formulovány (vyjádřeny) a teprve čekají na někoho, kdo je svými „anténami“ zachytí a rozpozná, náleží k jazyku obrovské množství významů a významových kontextů, které už nějak zachycena a rozpoznány byly, které dokonce už byly i vysloveny, formulovány, ale které zase byly zapomenuty. Tato stránka každého živého jazyka (a ta druhá, která se týká jen jazyků mrtvých – ale jsou vůbec nějaké takové jazyky, které už byly natolik zapomenuty, že už nemají vůbec žádnou budoucnost?) je jeho živou (nebo aspoň oživitelnou) součástí, a může být za příznivých okolností znovu oživena (anebo, jde-li o tu dosud neobjevenou a nezachycenou, může být zaslechnuta a do jazyka nově pojata. I jazyky mají své „spory“, které přežijí dlouhá staletí a neztrácejí nezbytně na schopnosti znovu vejít do života a do „užívání“. (Písek, 040122-2.)

David Lodge (19xx)

Author statement
'A novel is a long answer to the question „What is it about?“ I think it should be possible to give a short answer – in other words, I believe a novel should have a thematic and narrative unity that can be described. Each of my novels corresponds to a particular phase or aspect of my own life: for example, going to the University of California at the height of the Student Revolution, being an English Catholic at a period of great change in the Church, getting on to the international academic conference circuit; but this does not mean they are autobiographical in any simple, straightforward sense. I begin with a hunch that what I have experienced or observed has some representative (i.e., more than merely private) significance that could be brought out by means of a fictional story. To begin the novel I need to discover the structural idea that will generate the story: two professors passing each other over the North Pole on their way to exchange jobs, for example, or a parallel between the antics of globetrotting academics and the adventures of the knights of chivalric romance. I seem to have a fondness for binary structures, which predates my interest, as a literary critic, in structuralism. I use comedy to explore serious subjects, and find Mikhail Bakhtin's idea that the novel is an inherently carnivalesque form, subverting monologic ideologies by laughter and a polyphony of discourses, immensely appealing. I am fascinated by the power of narrative, when skilfully managed, to keep the reader turning the pages, but I also aim to write novels that will stand up to being read more than once.'
ex: http://www.contemporarywriters.com/authors/?p=auth62
(blíže neuvedeno, odkud to je)

David Lodge (1984)

„V životě nastane chvíle, kdy se člověk musí podřídit duchu doby, anebo vypadnout ze hry.“
(6327, Svět je malý, př. A. Přidal, Písek, 1988, str. 89.)

David Lodge (1965)

Pronikl úzkým osvětleným průchodem a octl se v obrovském sále studovny. Před ním se u paprskovitě rozestavených stolů choulili nad knihami jako embrya vědečtí pracovníci, malé pupeny intelektuálního života, vyhnané jakýmsi gigantickým rozplozovacím aktem, probíhajícím v tomto hnízdě vědění, v těchto nevyčerpatelných pařeništích učenosti, v soustředných vnitřních kruzích katalogizačních skříní.
Kruhová stěna studovny obalovala vědecké pracovníky ochrannou vrstvou knih, zatímco nad nimi se klenul nesmírný vzdutý strop kupole. Denního světla sem pronikalo špinavým sklem na vrcholu pramálo. Silniční provoz či jiné lidské konání nedoléhalo do této teplé, bezvětrné prostory ani hláskem. Kupole shlížela na vědce a vědci shlíželi do knih; a vědci milovali své knihy, hladíce je měkkými bledými prsty. Jejich stránky se pod těmito doteky otvíraly a s radostí vydávaly své vědomosti vědcům, kteří je sbírali do krabiček s kartotéčními lístky. Když zvedli oči od svých stolů, nespatřili nic, co by je mohlo rozptýlit, nic, co by neladilo s jejich knihami, ale jen hladké, zakulacené vroubení tohoto lůna. Kamkoli oko zabloudilo, nenarazilo na žádnou překážku, na žádný roh, na žádné rovnoběžky ubíhající do nekonečna, na žádný lomený oblouk vzpínající se k nedosažitelnu: vše bylo zakulacené, okrouhlé, soběstačné, dokonané. A vědečtí pracovníci sklápěli oči znovu ke knihám, posíleni a utěšeni. Ještě více se nad svými knihami schoulili, protože se jim nechtělo ven z tohoto teplého lůna, kde se živili elektrickým světlem a vdechovali zatuchlou vůni žloutnoucích stránek.
Ale ženy čekající venku smýšlely jinak. Z ošumělých bytů v Islingtonu a těsných dvojdomků v Bexleyheathu se dívaly okny na život tohoto světa, na automobily a reklamy a šaty v obchodech a nacházely v nich zalíbení. A nevražily na to vlahé nitro muzea, které mohlo za jejich chudobu a osamocenost, které den co den pohlcovalo jejich muže a vysávalo z nich životní mízu a vracelo jim je domů němé a roztržité. A tyto ženy vzdychaly po dni, kdy jejich muži budou z onoho skleníku vyvrženi naposled, a dívaly se na děti, jež jim fňukaly u nohou, a spínaly ruce, zhrublé od čisticích prostředků, a přísahaly, že tyto děti nikdy nebudou vědeckými pracovníky.
(Den zkázy v Britském muzeu, Praha 1974, s. 54-56.)

David Lodge (1965)

Pronikl úzkým osvětleným průchodem a octl se v obrovském sále studovny. Před ním se u paprskovitě rozestavených stolů choulili nad knihami jako embrya vědečtí pracovníci, malé pupeny intelektuálního života, vyhnané jakýmsi gigantickým rozplozovacím aktem, probíhajícím v tomto hnízdě vědění, v těchto nevyčerpatelných pařeništích učenosti, v soustředných vnitřních kruzích katalogizačních skříní.
Kruhová stěna studovny obalovala vědecké pracovníky ochrannou vrstvou knih, zatímco nad nimi se klenul nesmírný vzdutý strop kupole. Denního světla sem pronikalo špinavým sklem na vrcholu pramálo. Silniční provoz či jiné lidské konání nedoléhalo do této teplé, bezvětrné prostory ani hláskem. Kupole shlížela na vědce a vědci shlíželi do knih; a vědci milovali své knihy, hladíce je měkkými bledými prsty. Jejich stránky se pod těmito doteky otvíraly a s radostí vydávaly své vědomosti vědcům, kteří je sbírali do krabiček s kartotéčními lístky. Když zvedli oči od svých stolů, nespatřili nic, co by je mohlo rozptýlit, nic, co by neladilo s jejich knihami, ale jen hladké, zakulacené vroubení tohoto lůna. Kamkoli oko zabloudilo, nenarazilo na žádnou překážku, na žádný roh, na žádné rovnoběžky ubíhající do nekonečna, na žádný lomený oblouk vzpínající se k nedosažitelnu: vše bylo zakulacené, okrouhlé, soběstačné, dokonané. A vědečtí pracovníci sklápěli oči znovu ke knihám, posíleni a utěšeni. Ještě více se nad svými knihami schoulili, protože se jim nechtělo ven z tohoto teplého lůna, kde se živili elektrickým světlem a vdechovali zatuchlou vůni žloutnoucích stránek.
Ale ženy čekající venku smýšlely jinak. Z ošumělých bytů v Islingtonu a těsných dvojdomků v Bexleyheathu se dívaly okny na život tohoto světa, na automobily a reklamy a šaty v obchodech a nacházely v nich zalíbení. A nevražily na to vlahé nitro muzea, které mohlo za jejich chudobu a osamocenost, které den co den pohlcovalo jejich muže a vysávalo z nich životní mízu a vracelo jim je domů němé a roztržité. A tyto ženy vzdychaly po dni, kdy jejich muži budou z onoho skleníku vyvrženi naposled, a dívaly se na děti, jež jim fňukaly u nohou, a spínaly ruce, zhrublé od čisticích prostředků, a přísahaly, že tyto děti nikdy nebudou vědeckými pracovníky.
(Den zkázy v Britském muzeu, Praha 1974, s. 54-56.)