Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

O minulosti obvykle mluvíme (a také tak myslíme) jako o tom, co minulo a co tedy „už není“. A historicismus nám vnucuje mylný předsudek, že to, co se stalo, už nelze „odestát“, že to je prostě „fakticita“, s níž se nedá nic podnikat – leda lživě nebo mylně. Ve skutečnosti však jediná opravdová „fakticita“, která z minulosti zbyla, je poměrně chudá; jsou to relikty toho, co se kdysi odehrálo, ale po čem zůstaly jisté stopy. Ty stopy však nejsou „(po)minulé“, ale naopak přítomné; kdyby nebyly přítomné, nic by nebyly platné, prostě by přestaly být stopami. Abychom se na základě analýzy a zpracování stop něčeho minulého dobrali vskutku pochopení oné minulosti, která byla kdysi přítomností, musíme podniknout něco neobyčejně pracného, totiž musíme se pokusit rekonstruovat to, co ve skutečnosti „už není“. Ty stopy samy nemusíme rekonstruovat, ty tu jsou (přítomné) – anebo to nejsou žádné skutečné stopy (ale musí být jako „stopy“ také rekonstruovány, třeba jen zčásti, a to na základě zase jiných stop). Právě z těchto důvodů je přístup k minulosti umožněn a prostředkován přicházejícím časem, tj. přicházející a otvírající se budoucností: bez budoucnosti, která právě nastává, není možná žádná aktivita, a tudíž ani aktivní rekonstrukce toho, co už bylo a co pominulo.
(Písek, 060509-1.)

Dick Francis (1991)

... Ach můj bože, pomyslil jsem si. Možná se člověk na místa svého dětství vracet nemá. Možná je lepší nevědět, jaký osud potkal přátele z dětství. Jako cizinec jsem vstoupil do budoucnosti své vlastní minulosti. Bylo to dobrodružství, které mne z počátku těšilo a fascinovalo, ale v tu chvíli jsem měl pocit, že je to dobrodružství naplněné nebezpečím, a že jsem se mu měl raději vyhnout.
(Návrat diplomata, Praha 1993, str. 246.)

Dick Francis (1991)

...
Usoudil jsem, že by bylo na místě se pomodlit, ale já si už odvykl modlit a zřídkakdy jsem cítil potřebu modlitby. Pokud ve zdech kostela byla duchovní síla, tak spočívala ve věčnosti a v tichu. V pocitu nekonečnosti, a takový pocit člověk nedokáže sám v sobě během deseti minut vytvořit.
(Návrat diplomata, Praha 1993, str. 143.)

Dick Francis (1980)

Život většiny lidí neovlivňují ani tak světové události, jako události v jejich bezprostředním okolí. Sami lidé taky nemusí doslova zachraňovat lidstvo ve světovém měřítku, stačí, když se aspoň snaží zavést a udržet právo a pořádek ve svém bezprostředním okolí, i když malém.
(Reflex, př. J. Moserová-Davidová, Olympia, Praha 21995, str. 225.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Všichni chápou, že to, čím právě jsou, nevzniklo v jednom okamžiku, ale že to má z velké, možná největší části svůj původ v minulosti, a to nejen v minulosti osobní, individuální, ale jednak v minulosti rodové (biologické, v genetických informacích), jednak společenské (výchova, školy, přebírané zkušenosti, vůbec kultura). A to, co platí takto pro jedince, platí také pro společnosti a pro celé kultury. Byl to zejména Hegel, kdo mocně upozornil na důležitost historie: „Čím historicky jsme, vlastnictví, které nám, dnešnímu světu, patří, nevzniklo bezprostředně a nevzrostlo jen z půdy přítomnosti, nýbrž toto vlastnictví je dědictvím a výsledkem práce, a to práce všech předcházejících pokolení lidského rodu.“ (1667, str. 23.) Aby minulost vůbec mohla mít tak značný vliv na přítomnost, je třeba, aby mnohé z toho, co kdysi bylo přítomností, ale pak pominulo, zůstalo v některých svých složkách (výsledcích atd.) nějak zachováno. A to se právě děj tzv. tradováním, předáváním části toho, co se právě děje, do nejbližších příštích okamžiků a dále, a znovu, a opět. Nám se to může jevit jako setrvačnost, protože jsme si pod vlivem matematického a fyzikálního myšlení uvykli mít za to, že „to, co se mění, se vlastně nemění“, tj. že veškerá změna se děje „na něčem“ jako na neměnícím se podkladu, substrátu (tak to viděl už Aristotelés). Ale setrvačnost je pouhý jev, pouhé zdání, ve skutečnosti jde vždy o nějaký výkon, o aktivní udržování něčeho v co nejpomalejší a nejméně zřetelné změně. Kdyby tohoto zpomalování (které se někdy limitně může blížit téměř až k neměnnosti) nebylo, vše by se měnilo obrovskou rychlostí a okamžitě po svém vzniku by zase pominulo (to jsou zejména rychlosti na kvantové úrovni).
(Písek, 140604-1.)