LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Douglas Adams (2008)

„Vždycky mě vyvádí z míry,“ pokračoval, „když zjistím, že něco vím, a nevím, proč to vím. Je docela možné, že se jedná o totéž instinktivní zpracování dat, díky němuž dokážeme chytitr míček málem předtím, než ho vidíme. Je docela možné, že je to ten hlubší a hůře vysvětlitelný instinkt, který nás upozorňuje, že se na nás někdo dívá. Můj intelekt přitom trpí a cítí jako osobní potupu, že mě vlastně napadají přesně ty věci, kvůli kterým – když jim věří jiní lidé – jimi opovrhuju. ...“
(Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho, Praha 2003 str. 173.)

Douglas Adams (2008)

„Řekla bych, že je to dětinské,“ upřímně prohlásila Janice.
„Ale – ale – ale!“ rozkřikl se Dirk a samou bezmocí bouchal do stolu. „Nechápete, že musíme být dětinští, abychom pochopili? Jenom děti vidí věci naprosto jasně, protože ještě nemají všechny ty filtry, které nám brání vidět to, co nečekáme.“
„Tak proč se nezeptáte nějakého dítěte?“
„Děkuji vám, slečno Pearcová,“ prohlásil Dirk a sahal po klobouku, „zase jste mi jednou prokázala neocenitelnou službu, za niž jsem vám neskonale vděčný.“
Vyběhl ven.
(Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho, Praha 2003 str. 165.)

Douglas Adams (2008)

„Chápu,“ řekl Richard, „a ještě taky ta drobnost s gravitací.“
„Gravitace,“ mírně pohrdavě zopakoval Dirk a pokrčil rameny, „ano, myslím, že něco taklového taky bylůo. Ačkoli to byl samozřejmě prachobyčejný objev. To prostě existovalo a čekalo na objevení.“
Vytáhl penci a hodil ji jen tak bezcílně mezi oblázky vedle vydlážděného chodníčku.
„Vidíš?“ prohlásil Dirk. „A nechávají ji puštěnou i přes víkend. Takže dříve nebo později si jí prostě někdo musel všimnout. Ale kočičí dvířka ... to je něco jiného. Vynález, čistě tvůrčí vynález.“
„Já bych řekl, že na nich nic není, že to bylo úplně jasné. To mohl vymyslet kdekdo.“
Dirk však nesouhlasil: „Jenom výjimečný duch dokáže přijít s něčím do té doby neexistujícím a přitom tak jasným, že to bije do očí. ...“
(Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho, Praha 2003 str. 176.)

Douglas Adams (1980)

Největší problém, nebo spíš jeden z největších problémů – je jich totiž víc – zkrátka jeden z mnoha největších problémů, pokud jde o vládnutí, je, koho se na to podaří sehnat. Přesně řečeno komu se podaří donutit lidi, aby si to od něho nechali líbit.
Abychom to shrnuli: je známo, že lidé, kteří nejvíc chtějí vládnout, se na to ipso facto nejmíň hodí. Abychom shrnuli předchozí shrnutí: tomu, kdo si dokáže zařídit, aby se stal presidentem, by se v žádném případě nemělo dovolit, aby se jím stal. Abychom shrnuli shrnutí předchozího shrnutí: s lidma je to holt těžký.
A proto to vypadá, jak to vypadá: je řada galaktických prezidentů, kteří tak vychutnávají dobré bydlo a zábavu vyplývající z toho, že jsou u moci, že si většinou ani nevšimnou, že u moci nejsou.
Kdo asi může vládnout, když nikdo, kdo by vládnout chtěl, to dělat nesmí?
(Stopařův průvodce galaxií, díl II., Praha 2002, str. 133.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Starý Spinoza charakterizoval „pravdivou ideu“ jako tu, která se shoduje s tím, čeho je ideou (viz např. Ethica, pars I. ax. VI.: „Idea vera debet cum suo ideato convenire.“). Už z formulace samé je zřejmé, že idea je chápána jako principiálně (původně) závislá na něčem dalším, co sice není samo ideou, ale k čemu se idea podstatně, bytostně vztahuje. A možná, že by se dalo ještě dále usuzovat na to, že toto vztahování má aktivní charakter, takže jeho výsledkem je „ideatum“ (jakoby odvozeno od slovesa, které v klasické latině ovšem neexistovalo; „ideo“ znamenalo „a proto“, a nemělo s původně řeckým, do latiny převzatým slovem „idea“ nic společného). Zkusme použít tuto terminologii pro své, od Spinozových (i Platónových) značně odlišné cíle: pak by to znamenalo obrátit směr tak, abychom ve svém myšlenkovém modelu (schematu) vycházeli od ideje, a teprve pak abychom sledovali, jak se tato idea uplatňuje při vzniku a uskutečňování („růstu“ ve smyslu FYESTHAI a FYSIS) onoho „ideatum“. Podobně, jako tomu je u Platóna, nemůžeme očekávat o ideje žádný její vlastní „skutek“, tj. skutečný výkon (což vůbec ještě nemusí znamenat, že nemůže jít o žádný „pohyb“, tj. že idea je „nehybná“). Platón si vypomohl myšlenkou démiurga jako univerzálního aktivního činitele. Tím, že křesťanští myslitelé recipovali tuto myšlenku a aplikovali ji na Boha-Hospodina, zakryli a uzavřeli některé možnosti, které Platón vlastně pootevřel: když totiž Platón v případě idejí odmítl – proti eleatům – trvat na jediném HEN a na tom, že je zároveň PAN, a když pluralizoval „svět ideí“ tak radikálně, že vlastně znemožnil, aby na sebe ideje vůbec mohly nějak reagovat (bez vnější pomoci), chtěl asi onu sugestivní myšlenku HEN – jednoty a zároveň jedinosti i jedinečnosti – nějak zachovat předpokladem jediného démiurga. Ale proč by nebylo možné pluralizovat také démiurga? Proč bychom neměli uvážit, možnost mnoha, dokonce nesčíslných démiurgů, a to rozmanitých úrovní, kterým bychom říkali „subjekty“? A proč bychom nemohli onu podivnou hypostazi „beztvarého toku“, která je ostatně jen podivným reliktem zpředmětňování něčeho, co žádnou přemětnou stránku nemá, pluralizovat rovněž? A proč bychom nemohli co nejdůkladněji, až do principiální nerozdělitelnosti spojit ony nesčetné „kousky“ údajně „beztvarého“ toku či pohybu (událostného dění) s výkony oněch subjektů, které jsme postavili na místo jediného démiurga (takže bychom je až do těch „primordiálních“ úrovní vybavili předmětnou stránkou, aniž bychom je celé zpředmětnili)? A proč bychom samu „strukturu“ subjektu nemohli pojmout jako stále vylepšovaný a „kupředu a výš“ se vyvíjející „vynález“ oněch nejmenších (primordiálních) „událostí-presubjektů“, takže na samém počátku „výkon“ postavíme před vznik subjektů a teprve potom další, vyšší výkony svěříme subjektům již takto ustaveným? „Pravost“ ideje bychom pak mohli lépe myšlenkově uchopit jako to, co nemá sice žádnou předmětnost, co však navzdory tomu je poslední mírou toho, co bylo jako uskutečnění ideje „realizováno“, co tedy je možno považovat za „ideatum“, za uskutečnění ideje. (A to je ovšem vždycky jen „relativní“, tj. vždy jako ke své míře se k ideji vztahující pokus.)
(Písek, 060723-1.)