LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Douglas Adams (2008)

„Vždycky mě vyvádí z míry,“ pokračoval, „když zjistím, že něco vím, a nevím, proč to vím. Je docela možné, že se jedná o totéž instinktivní zpracování dat, díky němuž dokážeme chytitr míček málem předtím, než ho vidíme. Je docela možné, že je to ten hlubší a hůře vysvětlitelný instinkt, který nás upozorňuje, že se na nás někdo dívá. Můj intelekt přitom trpí a cítí jako osobní potupu, že mě vlastně napadají přesně ty věci, kvůli kterým – když jim věří jiní lidé – jimi opovrhuju. ...“
(Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho, Praha 2003 str. 173.)

Jan Patočka (1946)

... Ale v průběhu válečného běsnění nebylo ani této útěchy, a znamenalo to snad abdikaci člověka? Bylo /131/ to prožívání rozeklané, ale nikoli nemyslné. Co se prožívalo uprostřed bouře, byla odhodlanost na všecko na jedné, bezměrná bezvýznamnost lidského jednotlivého života, jeho nesmírná „lehkost“ na druhé straně. Jednotlivec se pohyboval mezi těmito pozicemi, které nějak podstatně náležejí k sobě: na jedné straně pouhá nepatrná položka věcná, na druhé něco, co nelze vnitřně zlomit, nýbrž jen vnějškově odstranit. Teprve toto změření vnějšího vnitřním a vnitřního vnějším dává celou tvrdost a nevyhnutelnost válečného boje. Tak se nám opět vrací pojem nitra; ale jevilo se tu nitro jen a jen jako „síla nazíraná zevnitř“? Jak by však potom bylo možné, čeho svědky jsme byli přese všecku řídkost: že právě v pádu, v oběti uprostřed boje, bez dosažení výsledku, tedy mimo ospravedlnění tímto výsledkem, může člověk být oslaven a naplněn? Z tohoto hlediska i ona nesmírná lehkost a křehkost lidského fakta nabývá zvláštního smyslu. Není to pouhá vnější nahodilost; je to mez, za kterou již nelze člověka přistihnout – a tudíž stíhat, pronásledovat; mez, na které se zůstává stát, a kdo na ní setrvává nezlomen, nerozdělen se svým posledním smyslem, naplnil sama sebe tak, jak člověku vůbec možno: zůstal svoboden. Tuto ryze vnitřní celistvost s ním prožíváme u vědomí vlastní slabosti, chaotičnosti a zahanbenosti. Odtud též ona zvláštní slabost a marnost všech oslav a vzpomínek po dosaženém výsledku; v jeho bezpečné stínu se ztrácí největší kus pravdivosti takových životů v hlubokém smyslu naplněných.
Ideologie, programy, myšlenky, nápady, pojetí přicházejí a odcházejí; idea člověku zůstává. Ale tato idea není ani učený výtvor konstruktivního rozumu, ani pohádka nějakého postranního světa. Je tím, co člověku věčně zbývá, kdykoli situace, do níž je postaven, se mu objeví jako základní ohrožení celého jeho vnitřního bytí. Nemohla neosvítit ani tuto válku. Chceme, aby osvětlovala i tento mír, jeho boj o nového člověka, o přebudování jeho společenských vztahů. A vše, co se v tomto směru děje, budiž touto idejí souzeno!
(Ideologie a život v ideji, in: Umění a čas I., Spisy 4, Pha 2004, str. 130-31.)

Tomášovo evangelium ()

Ježíš řekl:
Proč myjete vnější stranu poháru?
Nechápete, že ten, kdo udělal vnitřek,
je ten, který také udělal vnější stranu?
Logion 89 – 48, 13-16a
(7173, Novozákonní apokryfy I. – Neznámá evangelia, Praha 2001, str. 142.)

Douglas Adams (2008)

„Řekla bych, že je to dětinské,“ upřímně prohlásila Janice.
„Ale – ale – ale!“ rozkřikl se Dirk a samou bezmocí bouchal do stolu. „Nechápete, že musíme být dětinští, abychom pochopili? Jenom děti vidí věci naprosto jasně, protože ještě nemají všechny ty filtry, které nám brání vidět to, co nečekáme.“
„Tak proč se nezeptáte nějakého dítěte?“
„Děkuji vám, slečno Pearcová,“ prohlásil Dirk a sahal po klobouku, „zase jste mi jednou prokázala neocenitelnou službu, za niž jsem vám neskonale vděčný.“
Vyběhl ven.
(Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho, Praha 2003 str. 165.)

Douglas Adams (2008)

„Chápu,“ řekl Richard, „a ještě taky ta drobnost s gravitací.“
„Gravitace,“ mírně pohrdavě zopakoval Dirk a pokrčil rameny, „ano, myslím, že něco taklového taky bylůo. Ačkoli to byl samozřejmě prachobyčejný objev. To prostě existovalo a čekalo na objevení.“
Vytáhl penci a hodil ji jen tak bezcílně mezi oblázky vedle vydlážděného chodníčku.
„Vidíš?“ prohlásil Dirk. „A nechávají ji puštěnou i přes víkend. Takže dříve nebo později si jí prostě někdo musel všimnout. Ale kočičí dvířka ... to je něco jiného. Vynález, čistě tvůrčí vynález.“
„Já bych řekl, že na nich nic není, že to bylo úplně jasné. To mohl vymyslet kdekdo.“
Dirk však nesouhlasil: „Jenom výjimečný duch dokáže přijít s něčím do té doby neexistujícím a přitom tak jasným, že to bije do očí. ...“
(Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho, Praha 2003 str. 176.)