Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1975)

Který je však život, jenž se sám mrzačí tam, kde na pohled je plný a bohatý? Odpověď musí být přímo v otázce.
Co je lidský život, má-li být něco takového možné – aby byl ve skutečnosti něco jiného, než čím se sobě samotnému na pohled zdá, jeví? Že věci se jeví jinak, než jsou, spočívá na tom, že se ukazují vždy jednostranně, v distanci, v perspektivě, a následkem toho mohou přijímat vzezření společné jim s jinými. Že my sami se jevíme sobě jinak, než jsme, musí však spočívat na jiném základě. Sobě sám není člověk cizí, jako je mu cizí věc a její způsob být: člověk je sám sebou. Má-li se sobě jevit jinak, musí se sobě odcizit, a toto odcizování musí náležet k němu, být založeno v jeho vlastním způsobu, jak být. Člověk je tedy tak, že odcizování je mu nějak „milejší, přirozenější“ než vlastní bytí. Vlastní bytí není nikdy samozřejmé, nýbrž vždy výkon. V tomto smyslu lze však říci, že nakonec i odcizování je výkon, je to „ulehčení“, je to nikoli „přirozená“ lehkost, nýbrž výsledek jistého „aktu“.
Člověk nemůže být v samozřejmosti mimolidských jsoucen, musí svůj život konat, nést, musí s ním „být hotov“, „vyrovnat se s ním“. Pak to vypadá, jako by byl vždy mezi dvěma možnostmi, které jsou ekvivalentní. Tak tomu však není. Odcizení znamená, že není ekvivalence, nýbrž jen jeden z životů možných je ten „pravý“, vlastní, nezastupitelný, jen námi vykonavatelný v tom smyslu, že jej vskutku neseme, že jsme s jeho tíží ztotožněni – kdežto druhý je uhýbání, útěk, uchýlení do nepravosti a ulehčení. Proto hledisko „volby“, decisionismus, je vždy již falešný, objektivovaný a objektivistický pohled zvenčí. Skutečný „pohled“ je non-ekvivalence, pro kterou je bytostný rozdíl mezi odpovědností, která nese a „exponuje se“, a ulehčováním a útěkem. Skuteč/108/nost lidského života nepřipouští proto pohled zvenčí, pohled „nezaujatého diváka“.
Je třeba ještě jedné distinkce vedle této distinkce mezi pravým a nepravým.
...
(6633, Kacířské eseje, Praha 1990, str. 107-08.)

Karl Jaspers (1953)

... Die Wirkung der philosophischen Gedanken in der Welt ist heute nur möglich, wenn si die Mehrheit der Einzelnen erreicht. ... Es ist für die Stunden der Besinnlichkeit aller Menschen daher notwendig, das Wesentliche so einfach, soklar wie möglich, ohne Einbuβe an Tiefe, mitteilbar zu machen. Heute ist es noch so, daβ viele Menschen nicht eigentlich wissen, was sie wollen. Die Propaganda be/20/mächtigt sich durch Interessen und Mächte ohne Rücksicht auf Wahr und Falsch der nicht selbst denkenden, widerstandsarmen Seelen. Es ist unausweichlich, daβ das Wahre selber in die Gestalt der Propaganda gelangen muβ, um die Ohren der Menschen zu erreichen. Die groβe Aufgabe schaffenden Denkens ist daher die Erarbeitung der einfachen Gestalten des Wahren, damit es Widerhall findet in der jedem Menschen ursprünglich eigenen Vernunft. Wesentlich sin die einfachen Gedanken, die den Nachvollziehenden mit der Klarheit der Operation an jenem Punkte treffen, wo er nicht nur weiβ, sondern innerlich handelt, das heiβt, wo die Vernunft im ganzen wach wird.
Gegen die anfangs gezeigte Position, die das Ende der Philosophie behauptet, meine ich auf einige Aufgaben hingewiesen zu haben, die die Philosophie heute zu einer Sache des Menschen als Menschen machen. Gegen das vermeintliche Totalwissen hat die Philosophie de Aufgabe, das Selbstdenken und dadurch das Selbstsein des Einzelnen, das unter der totalitären Mächten erlöschen soll, wachzuhalten. Sie hat jeden Einzelnen zu erinnern, daβ er er selbst sein kann, und daβ er aufhört Mensch zu sein, wenn er darauf verzichtet. Für unsere gemeinschaftliche Zukunft ist entscheidend, daβ das Denken durch Vernunft in der Helligkeit des Willens aus der tiefsten Verantwortung zur Wirklichkeit gelangt.
(Die Aufgabe der Philosophie in der Gegenwart, in: 3336, Philosophie und Welt, München 1963, S. 19-20.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Zoologické vymezení pojmu „člověka“ platí pouze pro naši planetu, a navíc je omezeno časově (byť v obrovských dimenzích). Zásadně musíme připustit, že na úroveň reflektujícího myšlení se na jiných (vhodných) planetách mohly jednak už v „minulosti“ dostat bytosti biologicky zcela jiného původu a fyzicky velmi odlišné, nebo že k tomu dojde možná ještě i mnohokrát někdy v „budoucnosti“, ba že by k tomu někdy v budoucnosti mohlo dokonce dojít i na naší planetě, zvláště pokud by samo lidstvo z nějakých příčin vyhynulo. Pokud za základní znak „lidství“ budeme považovat reflektující myšlení (jak to známe třeba už u Pascala), nemůžeme takové myšlení chápat jako nějak založené na fyziologii mozku, a už vůbec ne na jiných, dalších okolnostech jakéhokoli typu. Zatím tato myšlenka pronikla do veřejných úvah jen pokud jde o matematiku a geometrii (do okolního vesmíru byla vyslána jakási „vizitka“ pozemšťanů, která kromě schematického nákresu nesla hlavně matematické a fyzikální formule geometrické náčrtky). To samo už na první pohled odhaluje rozšířenou předsudečnost našeho (hlavně ovšem evropského) myšlení. Tím spíše je zapotřebí uvažovat o jiných typech myšlení, méně spjatého s tímto (původně řeckým) způsobem uvažování (zejména s jeho převažujícím zpředmětňováním).
(Písek, 111201-1.)