LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2010)

K bytostné povaze každého života náleží nejen aktivita (každé pravé jsoucno musí své bytí aktivně „vykonávat“), ale tvorba, vytváření, produkce. A tím je zároveň řečeno, že je vytvářeno víc než to, co tu už bylo a je, tedy že nejde o pouhé udržování (o které je ovšem také třeba aktivně pečovat, neboť setrvačnosti jsou plodem aktivit, pracujících proti úpadkům a degeneraci, proti entropii). Každá skutečná produkce je vlastně nad-produkcí,k dokonce i re-produkce je nad-produkcí, i když si na ní všímáme hlavně toho opakování „téměř téhož“. Život, který netvoří, nevytváří něco nového, už ve skutečnosti umírá. Zvláště důležité je však to, že toho nového, co je vytvářeno či produkováno navíc, neužívá živý jedinec pouze pro sebe, ale že jeho značná část je připravována a předávána jiným jedincům, především jedincům téhož druhu (potomkům), ale také jiným živým jedincům, jiným bytostem. Rostliny většinou vybavují semena svých příštích potomků zásobními látkami (a požíváním těchto zásob se udržují při životě četné další organismy, nikoli na posledním místě člověk). Někteří živočichové se živí rostlinami (resp. jejich částmi), zatímco jiní dokonce také nebo někdy výhradně jinými živočichy. Tak se produkce a nadprodukce potomstva stává novou (rozšířenou) základnou a novým východiskem (materiálem) pro vývoj vyšších forem života. Celá živočišná říše je tak jakoby „zatížena“ dluhem, z lidského hlediska takřka proviněním, totiž svou závislostí na „kořistění“, takřka „kradení“ toho, co připravily svou produkcí a nadprodukcí jiné živé bytosti. Neplatí to ostatně jen o živočiších, neboť něco podobného najdeme i u rostlin. Nejen celé rody a druhy rostlin, ale celé vývojové větve, např. houby a plísně, se naučily přiživovat a přímo cizopasit na jiných rostlinách (eventuelně i na živočiších); a příživníky najdeme ovšem také mezi živočichy. To vše je možné jen díky tomu, že život znamená produkci a nadprodukci, která alespoň v nějakém rozsahu umožňuje nebo pomáhá žít i jiným, vzdáleným organismům. A každý jednotlivý (individuální) život je více nebo méně na takové produkci a nadprodukci přímo i nepřímo závislý; dalo by se říci, že každý život, každá živá bytost začíná žít jakoby „na dluh“, „na úvěr“. A podobně každá živý bytost, dokud žije, fakticky poskytuje „úvěr“ některým jiným živým bytostem právě svou produkcí a nadprodukcí, už svými životními aktivitami.
(Písek, 101031-3.)

José Ortega y Gasset (1914)

22 [Pozn. šp. red: ...
... „Náboženská stanoviska jsou problematická na vyšší úrovni než život sám, který se snaží objasnit a udržovat. Konec konců, život se nám ukazuje jako problém, ale jako problém, který je řešitelný, nebo přinejmenším není neřešitelný. Náboženství nás nabádá, abychom jej vysvětlovali prostřednictvím mystérií, to znamená: problémů formálně neřešitelných. Mystérium nás přenáší z temného do tmavšího. Mystérium je luxusní obdobou mentální temnoty.]
(Meditace o Quijotovi, př. M. Mašínová, Brno 2007, str. 57 – pozn. pod čarou.)

Clifford D. Simak (1952)

...a život je dar, o který je třeba /15/ pečovat, a ne něco, co je třeba vybojovat od ostatních živých věcí.
(7533, Prstenec kolem slunce, Praha 1995, str. 14-15.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1894)

... Nemá-li život lidí myslících být řetězem jednotlivých episod – a takového života člověk jen poněkud myslivější a opravdovější prostě nesnese – musí být všecky práce myšlenková, i praktická, založena na jistém a pevném základě filosofickém. Buď si ten základ jakýkoli, ale každý, kdo skutečně myslí, jej má, mít jej musí.
(6746, Česká otázka + NNK, Praha 61948, str. 9.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Slovo „život“ má vícero významů. Řekové měli dva různé termíny, zoé a bios, ale už v latině se oba termíny překládaly jedním slovem, totiž vita (vivus, vitalis atd.). Také v češtině nám druhý termín chybí, a tak musí o ba významy nést slovo jediné, totiž právě „život“. Proto musíme vždy dobře vědět, který z významů chceme mít na mysli. Ve starém Řecku se citovalo úsloví, že nejlépe ze všeho je se vůbec nenarodit, a že hned to druhé nejlepší je po narození co nejdříve zemřít. Možná, že právě proti tomuto výroku se obracelo jiné přesvědčení, že život je dar (už také proto, že v tom slově bios bylo vždy také cosi násilného až násilnického); to slýcháme v křesťanských kruzích dodnes. Je to správné? Chápeme-li slovo „život“ jako „života běh“ (Lebensdauer), tak to jistě neplatí obecně, protože pro některé lidi je jejich život jen bída a utrpení. Mnohem neutrálnější je řecký termín zoé (život jako způsob pobývání na zemi, ovšem také čas nebo doba života, Lebenszeit, někdy také Lebensgut nebo Lebenserwerb, správa života, dokonce majetek). Ale vždy převažuje blízkost substantiva zóon, živočich, živá bytost, živok, stvoření (Geschöpf), tj. nejde o životní události, průběh života, ale o určitý způsob chování, jednání, „pobytu“ na světě. „Biografie“ by tedy měla být popisem událostí, tj. běhu života. Otázkou ovšem zůstává, k čemu je takový pouhý popis (výpis dat) vlastně dobrý.
(Písek, 100918-2.)