Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Friedrich Nietzsche (1888)

Je známo, že požaduji na filosofovi, aby se stavěl mimo dobro a zlo – aby měl ilusi morálního soudu pod sebou. Tento požadavek vyplývá z názoru, jenž byl mnou poprve formulován: že vůbec není morálních pravd. Morální soud má společné se soudem náboženským to, že věří ve skutečnosti, jichž není. Morálka je pouze výkladem jistých zjevů, přesněji řečeno, nesprávným výkladem. Soud morální, stejně jako náboženský, náleží jistému stupni nevědomosti, na kterém chybí i pojem skutečna, rozlišování mezi skutečným a smyšleným: takže „pravda“ na takovém stupni označuje samé věci, jež zveme dnes „domněnkami“. Potud morálního soudu nelze nikdy bráti doslova: neboť jako soud obsahuje vždy jen protismysl. Jako semiotika je však neocenitel/74/ný: zjevuje, alespoň vědoucím, nejcennější skutečnosti kultur a niter, jež nevěděly s dostatek, aby sebe samy „chápaly“. Morálka je pouze značkovou řečí, pouze symptomatologií: třeba již věděti, oč jde, abychom z ní měli užitek.
(7564, Soumrak model, přel. A.Breska, Votobia, Olomouc 21995.)

Platón (-774)

Jen si dej pozor, aby tyto věci nikdy neunikly na veřejnost mezi lidi nevzdělané; vždyť jistě, jak se mi zdá, není nad ně pro /439/ obecný lid řečí směšnějších, ani zase pro lidi ušlechtilé podivuhodnějších a plnějších božího nadchnutí. Ale když jsou často mluveny a stále poslouchány, a to po mnoho let, je to jako se zlatem, jež bývá jen nesnadně čištěno s velkou námahou. ... Hledě tedy k tomu, dej si pozor, abys někdy nelitoval toho, co bylo nyní nenáležitě vyhozeno na veřejnost. Proto jsem já nikdy nic o těchto věcech nepsal a není žádného spisu Platónova, ani nebude, avšak to, co se mu nyní přičítá, náleží krásnému a mladému Sókratovi.
Buď zdráv a poslechni mne, a tento list, až si jej nejprve několikrát přečteš, spal.
(List II, 314a-b – in: Spisy V., překl. Fr.Novotný, Praha 2003, str. 438-39.)

Platón (-774)

... Nuže, šel jsem jsa veden rozumem, a to s právem, jak nejvíce je člověku možno, i opustiv své zaměstnání, jež nebylo nedůstojné; šel jsem pod tyranidu, která, jak se zdálo, neslušela mým zásadám ani mně. ...
Po svém příchodu – neboť nesmím se šířit – nalezl jsem veškeré okolí Dionysovo plno rozbrojů a udavačství, ...
(List VII, 329b – in: Spisy V., překl. Fr.Novotný, Praha 2003, str. 458.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Platónova představa, že nejlepšími vládci v POLIS by byli filosofové, byla ještě příliš silně ovlivněna běžným nerozlišujícím chápáním filosofie jako „moudrosti“. Že by vládcové měli být „moudří“, o tom asi nelze mít pochyb (zvlášť pokud máme živou zkušenost s vládci nemoudrými). Ale v čem spočívá právě „politická moudrost“, o tom bylo, je a ještě dlouho bude hodně sporů. Naše pochybnosti se především a nejspíš budou týkat toho, zda filosofii jakožto „lásku k moudrosti“ resp. „touhu po moudrosti“ můžeme zúžit resp. redukovat na lásku k „politické moudrosti“ (či touhu po ní).
(Písek, 081212-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Úkol filosofa není ani snadný, ani jednosměrný. Ve své nejvlastnější práci musí ovšem filosof být především sám sebou, a k tomu potřebuje jakési ústraní, možnost distance, díky které není ve svém myšlenkovém zkoumání ničím a nikým rušen. Je to vlastně něco podobného, co známe třeba z vědeckého života, kde je občas nezbytné se se svými výzkumy uchýlit do laboratoře. Také filosof potřebuje takovou laboratoř, a je nepochybně zapotřebí mu tuto „výsadu“ dopřát. Na druhé straně je tu ovšem stejně základní povinnost filosofa, aby dovedl oslovit lidi kolem sebe, svou společnost, svou dobu. To je ovšem na jedné straně jeho vnitřní potřeba, která se velmi podobá potřebě básníka nebo spisovatele, který se rovněž obrací k lidem, ke společnosti, k době. Nejde však jen o tuto jeho vlastní „potřebu“, jde navíc – a někdy možná proti tomu – o úkol, povinnost, poslání, které umělec možná tolik necítí (i když by snad měl). Básník ani spisovatel se nemusí bránit úspěchu, nemusí se pokoušet čelit tomu, když se pro lidi stává „bardem“, který vyzpívá nebo jinak vyjádří to, co oni sami pociťují, a když to vysloví lépe a mocněji, než to jsou schopni vyslovit oni sami. Filosof totiž není povolán k tomu, aby se stal mluvčím lidí – do této role se může legitimně dostat jen ve zvláštních, mimořádných chvílích a dobách, ale nikdy to nemůže a nesmí být jeho úloha hlavní, důležitější než jiné a mající vposledu přednost. Filosof, který vyslovuje to, co už cítí a co si myslí ti druzí, a který to jen mocnější a průkazněji vysloví, vlastně vyhovuje těm lidem. To může být – a nejčastěji také bývá – velká jeho chyba, velké provinění. Filosof nemá nikdy vposledu a především říkat lidem to, co si oni myslí, ani to, co si přejí sami slyšet. Filosof sice má dobře vědět, co si lidé kolem něho myslí a co by od něho možná chtěli slyšet, ale musí právě to, co si lidé myslí a co chtějí slyšet, podrobit kritické reflexi. A pokud je v pokušení lidem kolem sebe, společnosti nebo své době (a to už vůbec nemluvím o předních a vládnoucích kruzích) jaksi „vyhovovat“, dostává se na scestí a začíná vážně bloudit. Jedinou obranou proti tomu je právě i to, že svou kritickou reflexi nasměruje sám na sebe a na své vlastní myšlení i na svůj eventuelní sklon lidem vyhovět a sklidit jejich vděčnost.
(Písek, 080617-4.)