Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

Autoři Deleuze a Guattari (7188, str. 8nn.) poukazují na rozdíly významů resp. na možnou nejasnost v chápání řeckého slova FILIA, které je v tradičním pojmenování filosofie spjato s moudrostí, SOFIA. (Ukazují to zejména na větší vhodnosti chápání filosofa jako přítele pojmu, oproti milovníkovi pojmu.) Je možno přijmout termín „přítel“ a „přátelství“ – ať už v souvislosti s pojmy, anebo v souvislosti s pravdou? Zdá se, že nejde vůbec o vhodné slovo. Přátelství nepochybně v sobě obsahuje (přinejmenším jako tendenci a snad závazek) směřování k jakési rovnosti. Ale jak se lze „přátelit“ s pojmy? Není to metafora trochu příliš nafouknutá? Třeba „přátelit se s počítačem“ znamená spíše zvyknout si na zacházení s ním a ovládat jej (ovšem těch slov se opravdu často užívá). A přáteli se s moudrostí? Nemyslím, že by to vystihovalo náš vztah k „moudrosti“: stávat se moudrým je jediný způsob, jak se s moudrostí sbližovat. A už vůbec nevhodné je mluvit o nějakém „přátelení“ s pravdou: pravdu je třeba respektovat, naslouchat jí, řídit se jí, dát se do jejích služeb, dát se jí k dispozici, podřídit se jí ve svém jednání i ve své myšlení apod. Dokonce ani o vztahu Pravdy k nám nelze mluvit v tom smyslu, že Pravda je nám (mně) přátelsky nakloněna. Platón nepochybně měl na mysli (např. v Symposiu) nakloněnost k tomu, nechat pravdu platit (vládnout) a všemožně napomáhat její vládě, a to z niterných motivů – odtud měl spíše na mysli onu touhu po pravdě, vedoucí k úsilí, jež se však pravdě ve všem podrobuje resp. chce podrobovat, a to i když dobře ví, že pravda sama je svrchovaná a že ji ani nejvyšší a nejmocnější lidská touha nemůže uchopit a chytit, aby ji „měla“, aby pravdu sama „ovládla“..
(Písek, 061103-2.)

Karl Jaspers (1955)

... Gegen einen philosophischen Denker sich polemisch zu wenden oder seinem Angriff zu begegnen, fordert, ihm angemessen, das heiβt zugleich total im Wesen und bestimmt in den besonderen Sätzen, zu begegnen. Heute, wo die ewige Wahrheit des Philosophierens eine neue Weise ihres Erscheinens sucht – durch die Unterscheidung von Philosophie und Wissenschaft zu neuer Klarheit getrieben -, wird diese Schwierigkeit zu einer Frage ersten Ranges.
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, Nachwort, S. XXXIX.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Ve filosofii trvá a provždy musí trvat jakési napětí mezi vlastní ,badatelskou‘ prací filosofa (která se ovšem sama liší od takové práce vědce) na jedné straně a mezi jeho povinností a posláním působit i veřejně. Ten rozdíl spočívá např. v tom, že ,profesionálnímu‘ filosofovi nejde na prvním místě o to, přesvědčovat druhé (ať už své kolegy filosofy nebo interesované lidi vůbec, prostě „obecenstvo“), nýbrž především sám sebe, tj. nechat sám sebe přesvědčit (např. argumentem, zejména však nechat se přesvědčit „pravdou“). Vlastní cesta filosofova bývá někdy velmi krkolomná, a filosof sám si ji musí vždy znovu klást kriticky před sebe, aby poznal a věděl, kde udělal chybu, ale také kde se ubíral cestou zbytečně komplikovanou, když – jak se později ukazuje – byla možná cesta přímější a jednodušší. (To ostatně znají také matematikové, jimž nikdy nestačí pracná a komplikovaná řešení, i když vedou k cíli, ale chtějí je vždycky vylepšit tak, aby byla co možno jednoduchá a také elegantní.) Pro filosofa je ovšem důležité ukázat i laikům, jakým směrem se mají ubírat a jak je třeba vlastní myšlení vylepšit, a proto se musí někdy uchylovat ke zjednodušením (která mají obvykle některé nedostatky a vady). Důležité je ovšem, aby ten filosof, který někdy takového zjednodušení užívá, spolehlivě věděl, jak vypadá řešení nezjednodušené, tj. aby oněch nepřesností nepoužíval ve své vlastní myšlenkové laboratoři, tj. aby vždy věděl, jak vykázat plné řešení, když na to bude – třeba laikem, ale také druhým filosofem – dotázán. Skutečným cílem filosofovým tedy není popularizace, i když ta k jeho úkolům nepochybně také náleží, ale skutečný problém a jeho skutečné kontexty. A problém je vždycky něco, co vede nebo aspoň poukazuje k něčemu, co nás (a konkrétně také filosofa) nepředmětně oslovuje, co si žádá, aby bylo uslyšeno, přijato (akceptováno) a myšlenkově uchopeno. Uchopený (pochopený) problém je však vždycky jen naším pochopením, a musí být proto vždy znovu měřen a korigován novým zaslechnutím a uchopením problému skutečného. Filosofovou věcí není prostě přesvědčovat (to pak upadá do rétoriky a sofistiky), nýbrž přesvědčovat ty druhé, filosofy i laiky, o tom, že každé pojetí musí zaměřovat pozornost posluchače na prvním místě k „věci samé“, nikoliv k jejímu pochopení a uchopení. Jinými slovy, zaměřovat tuto pozornost k „pravému problému“, tj. k problému ve světle pravdy – a tím k Pravdě samé.
(Písek, 060117-3.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Kdybychom si odmysleli stálou sebereflexi, bez níž se ovšem filosof (ale ani sofista) neobejde, mohli bychom říci, že se filosof pozná podle toho, že je šťasten ve své myšlenkové laboratoři, zatímco působení navenek, na veřejnosti považuje za svou povinnost, za závazek, ale nemá v něm žádné velké zalíbení (ovšemže s výjimkou vedení žáků apod.). Sofista na druhé straně může být sebeinteligentnější a může mít sebevíc sofistikované nápady, ale bez publika ho to zkrátka nebaví. Problémem je ovšem ta reflexe, která může být opravdová (pravá) anebo jen fingovaná, předstíraná (eventuelně účelová, „nástrojová“). Konkrétně to znamená, že takový sofista může udržovat své působení na druhé v mezích, aby vypadal jako filosof; a na druhé straně – což je ovšem menší problém – filosof se může nažit vypadat, jako že ho působení navenek baví, přitahuje, že zabavení publika je jeho filosofickým záměrem a cílem. Proto je rozpoznávání a odlišeni jednoho od druhého poněkud obtížné a může často působit mylně, vyvolávat mylný dojem. I to je jeden z důvodů nesnadnosti náležitého rozlišování filosofie od sofistiky a filosofů od sofistů. A tato nesnadno není omezena jen na pohled či přístup zvnějšku, nýbrž zůstává nesnadností, i když filosof nebo sofista kontroluje sám sebe.
(Písek, 150627-2.)

Friedrich Nietzsche (1888)

11.
Kann ein Esel tragisch sein? – Daß man unter einer Last zu Grunde geht, die man weder tragen, noch abwerfen kann? ... Der Fall des Philosophen.
(Sprüche und Pfeile)
(5880, Götzen-Dämmerung, N.-Werke, Bd. 10, Leipzig 1906, S. 238.)