Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1964)

Soudruh
Vladimír Koucký
tajemník ÚV KSČ
Praha
V Praze, dne 29. dubna 1964
Vážený soudruhu tajemníku,
byl jsem udiven obsahem, i formou oné části Vašeho projevu na XIX. valném shromáždění ČSAV, která byla věnována posouzení mého článku ve Vesmíru. Nejde mi na prvním místě ani tak o příkrost Vašich soudů, jako spíše o jejich věcnou neodůvodněnost a nesprávnost. Zcela nepochopitelně mi připisujete úmysly, které nechovám. Nevím, z čeho jste nabyl dojmu, že „otevřeně popírám objektivní zákony v historii“ a že aktivitu lidského subjektu pojímám „iracionalisticky“. Nevím, proč mám být podezírán z programové protivědeckosti, když ukazuji na omezenost určitého historicky podmíněného chápání vědeckého přístupu ke skutečnosti, který je už dnes a v budoucnosti bude stále více – např. ve formě positivismu a scientismu – diskreditován. Vaše slova, jimiž charakterizujete můj článek jako „vyloženě protimarxistický útok“, neodpovídají ani jedné větě, ani jedné myšlence mého článku. Vůbec nedovedu porozumět, jak jste můj výklad o archaických lidech mohl vztahovat na marxismus. Nechápu také, co jste mínil formulací, že „dělám zcela určitou politiku“, a už vůbec nechápu slova o „pouťovém vtipkování“.
Nevím, nakolik odpovídá text, uveřejněný v Rudém právu, přesně Vašemu projevu, ale v této podobě – a v tom se mnou souhlasí přátelé, s nimiž jsem se radil – znamená naprosté nepochopení úmyslů, s nimiž jsem článek psal. Dovedu si celou věc vysvětlit pouze tak, že jste sám můj článek nečetl (bylo by to pochopitelné, neboť časopis vyšel tři dny před Vaším projevem) a že Vám byl jako podklad předložen neseriózně zpracovaný materiál. Je přirozené, že celou věc nemohu a ani nedovedu přejít mlčením. Rád bych své stanovisko veřejně obhájil.
Nedovedu sám posoudit, jakým způsobem bych to mohl udělat, abych přitom respektoval Vaše postavení. Snad by to bylo možné formou článku, v němž bych se držel jen věci a vyslovil své stanovisko, aniž bych přímo polemizoval s jednotlivými body příslušné části Vašeho projevu. Jde mi také o to, že vzhledem k mimoredakčním zásahům není do té míry samozřejmý ani tento způsob odpovědi. Proto Vás žádám o souhlas s touto možností.
Je pochopitelné, že na věc, o níž jsem psal, mohou existovat odlišné názory. Pak je ovšem třeba postavit ve vážném rozhovoru argument proti argumentu. Chtěl bych věřit, že porozumíte mé situaci a že mi umožníte bránit se tak proti nesprávnému výkladu uveřejněné práce.
Se soudružským pozdravem
Dr. Ladislav Hejdánek
Slovensklá 11, Praha 2.

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Každá zbabělost, každá zdrženlivost je pro spisovatele hříchem. Jeho smělost tkví v tom, že říká věci. Musí je říkat, přestože za ně nese odpovědnost.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Veřejnost zbavuje člověka upřímnosti. Je ještě možná veřejná pravda?
Jejím první předpokladem by bylo, že na otázky nebudeme jen odpovídat, ale sami si je i klást. Cizí otázky deformují, přizpůsobujeme se jim, smiřujeme se se slovy a pojmy, kterým bychom se měli za každou cenu vyhýbat.
Člověk by měl používat jen slov, která naplnil novým smyslem.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)