Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Marcus Tullius Cicero (-106-43)

… Vezměme si tedy nějakého muže vynikajícího nejlepšími vlastnostmi a vybavme si ho na chvíli ve své mysli a ve své představě. Především musí mít mimořádné nadání, neboť k těžkopádnému duchu se ctnost jen těžko přidružuje. Za druhé musí mít živou lásku k pátrání po pravdě. Z toho vyroste známý trojí plod duše: první spočívá v poznávání vesmíru a ve vysvětlování přírodních jevů, druhý v rozlišování mezi tím, co je žádoucí a čemu je nutno se vyhnout a ve způsobu, jak dobře žít, třetí v posuzování, co je důsledkem čeho a co protikladem, a na tom závisí přesnost diskuse a pravdivost posuzování.
Jaká radost musí plnit duši mudrce, když se takovými zájmy zabývá ve dne v noci ! Například když pozoruje pohyby a obraty vesmíru, když se dívá na nespočetné hvězdy tkvící na nebeské klenbě a pohybující se v souladu s ní; když z nich je upevněna na určitém místě, kdežto jiných sedm se pohybuje každá po své vlastní dráze ve velké vzdálenosti jedna od druhé, buď výš, nebo níž; třebaže jsou jejich pohyby nepravidelné, přece jen při svém oběhu opisují vymezené a přesné dráhy. Není to žádný div, že pohled na toto všechno přiměl a pobídl ony staré učence, aby pátrali dál. Z toho pochází bádání o prvcích a jakoby zárodcích, z nichž všechno vzniklo, zrodilo se a ztvárnilo, bádání o tom, jaký byl původ každého druhu ať už neživého, nebo živého, ať už němého, nebo obdařeného hlasem, jak žije a zaniká a jaký je přechod a přeměna jednoho v druhé, z čeho pochází země a co ji udržuje v rovnováze, v jakých dutinách jsou držena moře, jakou tíhou je vše přitahováno, takže míří vždy do středu vesmíru, který je totožný s nejnižším bodem v zaobleném prostoru.
Když duše studuje tyto problémy a ve dne v noci o nich přemýšlí, vzniká ono poznání, k němuž vybízí delfský bůh, že totiž duše poznává sebe samu a cítí své spojení s duší božskou, což ji naplňuje neskonalou radostí. Už samo uvažování o podstatě a povaze bohů v nás rozněcuje přání napodobit onu věčnost a necítí se vázáno na život, který je krátký, protože vidí vzájemnou závislost věcí, jejich nutné spojení i to, že situace plynou od věčnosti do věčnosti, ale přesto jsou řízeny rozumnou myslí.
(7227, Tuskulské rozhovory, př. V. Bahník, Praha 1976, str. 232-33 – 24, 68-70.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Každá zbabělost, každá zdrženlivost je pro spisovatele hříchem. Jeho smělost tkví v tom, že říká věci. Musí je říkat, přestože za ně nese odpovědnost.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Veřejnost zbavuje člověka upřímnosti. Je ještě možná veřejná pravda?
Jejím první předpokladem by bylo, že na otázky nebudeme jen odpovídat, ale sami si je i klást. Cizí otázky deformují, přizpůsobujeme se jim, smiřujeme se se slovy a pojmy, kterým bychom se měli za každou cenu vyhýbat.
Člověk by měl používat jen slov, která naplnil novým smyslem.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)