Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Mircea Eliade (1964)

A konečně existuje třetí možnost dalšího vývoje: ta záleží v odmítnutí protikladu posvátné-profánní jakožto příznačného pro náboženství, ovšem za předpokladu, že křesťanství není „náboženství“; že tudíž nemá zapotřebí takové dichotomie skutečnosti; že křesťan již nežije v Kosmu, ale v Dějinách.
(7398, Posvátné a profánní, Praha 1994, předmluva k francouz.vydání, str. 8.)

Arnold Gehlen (1957 (764))

... Zabstraktnění uměleckých a vědecký oborů znamená proto zároveň stabilizaci náboženství v nejvlastnější oblasti světového názoru. Pro náboženství je tedy moderní umění „bezpředmětné“ i v druhém významu slova a církve je mohou akceptovat stejně nepředpojatě jako televizi, rozhlas a telefon. V soutěži o platný světový názor se oprostily také od konkurující filosofie, a to dík tomu, že obrovská kvanta politických a přírodovědeckých poznatků se osamostatnila a nikomu se už nemůže podařit vehnat je všechny do jejího ovčince. Právě na tomto znaku je možno doložit pronikavé změny, k nimž dochází v době poosvícenské: uvažme, čím by byl Kant nebýt Francouzské revoluce a Newtona?
Z vnitřní souvislosti moderní duchovní kultury s technikou vyplývá tedy „odcizení“ obou oblastí vůči náboženství, a proto i obnova jeho pozice v nejvlastnější oblasti světového názoru. Chceme však nyní obrátit pozornost ...
(3641, Duch ve světě techniky, Praha 1972, str. 54.)

Albert Einstein (???)

Všechno, co lidé vykonali a vymyslili, slouží k ukájení potřeb, které cítíme, a k utišování bolesti. Toto musíme mít vždy na zřeteli, chceme-li rozumět duchovním hnutím a jejich vývoji. Neboť cítění a touha jsou pohnutkou všeho lidského snažení a tvoření, byť se nám tvoření líčí sebevznešeněji. Nuže, jaké jsou city a potřeby, které přivedly lidi k náboženskému myšlení a k víře v nejširším slova smyslu? Zamyslíme-li se nad tím, brzo uvidíme, že u kolébky náboženského myšlení a zážitku stojí nejrozmanitější city. …
(Náboženství a věda, in: 2118, Jak vidím svět, Praha 1961, s. 127.)

Ladislav Hejdánek (1992)

1.01
Musíme si nejprve položit otázku, jaký má vlastně smysl se zabývat filosofií náboženství a proč zrovna filosofií Hegelovou. Někteří z Vás už vědí, že sám jsem přesvědčen, že křesťanství ve svém jádře žádným náboženstvím není a že je za náboženství považováno jen omylem, a to omylem, který se vleče dějinami po staletí. Právě tato okolnost však může být považována za jeden z hlavních důvodů, proč se na theologické fakultě zabývat filosofií náboženství: potřebujeme si vyjasnit, jaký je základní rozdíl mezi filosofickou reflexí náboženských pocitů a stavů, náboženských jevů, projevů a zkušeností na jedné straně a filosofickou reflexí víry na straně druhé. Budu vycházet z toho, že víra je životní (i myšlenková) orientace ostře protimytická a protináboženská, a budeme si všímat toho, zda v tomto případě Hegel a v jiných případech jiní filosofové měli vůbec nějaký smysl pro toto rozlišení. Je to pro nás důležité zejména proto, že naše hlavy jsou plné zlomků myšlenek starých filosofů, aniž bychom si toho byli vědomi, a že bychom jejich myšlenkové nedostatky a omyly mohli chybně považovat za potvrzení nedostatků a omylů vlastních.
1.02
A pak tu je otázka, proč to má být zrovna Hegel, na němž si to budeme ověřovat. Tedy za prvé proto, že to je velký myslitel, jeden z největších filosofů všech dob. Je vždycky lépe chodit ke kováři než ke kováříčkovi, ať už jde o cokoliv. Za druhé proto, že nejrůznějším prostřednictvím a v rozmanitých převlecích mělo Hegelovo myšlení zejména v posledních pěti desetiletích (ale do jisté míry už dříve) obrovský vliv na naše vlastní myšlení. V žádném případě nesmíme podceňovat skutečnost, že i přes onen v posledních dvaceti letech velmi upadlý marxismus (ale třeba v šedesátých letech marxismus docela zajímavý a myšlenkově nadále relevantní) a navzdory té nejubožejší podobě několikátého odvaru se některé Hegelovy myšlenky přece jen usadily v našich hlavách, a pokud ne přímo v našich, tak jistě v hlavách mnoha lidí, s nimiž přicházíme a s nimiž zejména vy přijdete často do styku. Čím méně si budou lidé vědomi své závislosti na Hegelových, Feuerbachových a Marxových myšlenkách, tím bezbrannější budou vůči jejich působení. Ne všechny Hegelovy myšlenky jsou hodny odmítnutí či dokonce zatracení, ale musíme vždycky vědět, které to jsou myšlenky, jaká je jejich původní podoba a proč je odmítáme nebo proč s nimi souhlasíme.
(z přípravy na pdn 1991-2 – ETF.)
- – -
(Praha, 920721-2.)

Peter C.A. Morée (2004)

Co z předchozího plyne pro debatu o sekularizaci? Zaprvé bychom měli přestat považovat sekularizaci za a priori kladný jev, který vnitřně souvisí s křesťanskou vírou, i když to neznamená zaujmout k ní vyloženě negativní stanovisko. Je třeba uznat, že sekularizace nevedla k osvobození lidí z otroctví magie a pověr, ale uvolnila prostor pro duchovní prázdno, kde mohou řádit další pseudonáboženství.
Zadruhé by evangelická církev a tradice měla rehabilitovat náboženství, ovšem ne ve smyslu Masarykově. Je třeba zdůraznit, že víra a náboženství patří dohromady. Náboženství potřebuje víru, aby vůbec mělo obsah. Masarykův koncept náboženství by bez víry nemohl dát společnosti dostatečně pevnou orientaci do pohnutých let 20. století. Ale na druhou stranu víra potřebuje náboženství s jeho rituály, formou a způsoby, aby ji vůbec šlo sdílet a ukotvit v životech konkrétních lidí. V tomto smyslu mají náboženské rituály i misijní rozměr.
Zatřetí pak by církev měla vést co nejintenzivnější dialog s moderní kulturou a vědou, protože tento svět je Božím stvořením. Chyba etablovaných církví v 19. století byla, že neporozuměly situaci a nebraly své partnery vážně. Do komunikace s moderní kulturou má církev vnášet i svoji vlastní povahu, tj. že v tomto světě chce představovat onen jiný rozměr života, v němž jde o hledání a spasení.
(Proč dnes znovu hovořit o sekularizaci, in: Protestant 15, 2004, č. 1, str. 17.)