Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Subjekt není žádný „úběžný bod“, ale je to dějící se struktura – ovšem struktura sjednocená, resp. vždy znovu se sjednocující (takže to není „pouze struktura“). A tady je důležité uvážit zejména to, že k té struktuře nutně náleží – v případě „reálných“ (pravých) událostí, že sjednocovány jsou vždycky také fáze již proběhlé, jakož i fáze, které teprve mají nastat. V povaze sjednocení bylosti i budosti v rámci příslušné události je tedy i nějaké soustředění nějakých „informací“ (dat) o tom, co se již stalo, i o tom, k čemu má ještě dojít (ale co je jen „rozvrhováno“, ale může být i v jistém rozsahu i formě modifikováno) do rámce události jako celku, ale tak, že bude (a je) pohotově v každé další fázi událostného dění. O bližší povaze těchto dat i o způsobu a rozsahu jejich udržování a eventuelního aktualizování zatím nevíme mnoho, ale musíme něco takového předpokládat. A soubor těchto dat (která se ovšem nejrůzněji pohybují a proměňují, i když smyslem tohoto proměňnování je jejich zachování a jejich připravenost k „použití“) nazveme resp. označíme jako „subjektální sféru“ příslušné události (příslušného subjektu). Tato subjektální sféra (sféra subjektálnosti) má – zatím podmíněně řečeno) svou „vnější“ stránku (která ovšem je zvenčí přístupná pouze pro ten subjekt, jehož je onou subjektální stránkou, tj. kterýkoli jiný subjekt k ní takový přístup zvnějška nemá a mít nemůže), ale také svou stránku „vnitřní“, k níž žádný ani přibližně podobný přístup zvnějška nemá ani ten subjekt, o jehož subjektální stránku jde. (Což ovšem neznamená, že k ní vůbec žádný přístup nemá; má k ní přístup, ale pouze „zevnitř“, z její „niterné“ stránky.) Když však subjekt ke své subjektální sféře přistupuje přece jen „jako“ zvnějšku – prostě v důsledku návyku ze zkušenosti s tím, jak aktivním i reaktivním způsobem přistupuje k věcem ve svém okolí, a navíc jak je v případě lidské úrovně eventuelně ponořen do oné tradice zpředmětňujícího myšlení, která „dělá“ předměty i z ne-předmětů), jeví se mu ona subjektální sféra jen zkresleně jako objektální. Musíme tedy počítat s tím, že ona subjektální sféra má zmíněné dvě stránky, a musíme obojí stránku pozorně odlišovat.
(Písek, 081020-1.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Každá zbabělost, každá zdrženlivost je pro spisovatele hříchem. Jeho smělost tkví v tom, že říká věci. Musí je říkat, přestože za ně nese odpovědnost.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Veřejnost zbavuje člověka upřímnosti. Je ještě možná veřejná pravda?
Jejím první předpokladem by bylo, že na otázky nebudeme jen odpovídat, ale sami si je i klást. Cizí otázky deformují, přizpůsobujeme se jim, smiřujeme se se slovy a pojmy, kterým bychom se měli za každou cenu vyhýbat.
Člověk by měl používat jen slov, která naplnil novým smyslem.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)