Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1957)

To se ukazuje i z toho, že působení vnějšího světa, objektivní reality na subjekt je v jistém smyslu nepřetržité, kdežto reagování, reakce subjektu jsou naopak přetržité, diskontinuitní. Zatímco nepřetržitost nezná celku a celkovosti, reakce subjektu jsou „celostní“, jsou reakcemi subjektu jako celku. Tím už je naznačeno, že subjekt ve svých reakcích (i ve svém odrážení, neboť není jiného odrážení než skrze reakce) neobsáhne celou realitu, že neobsáhne ani žádnou její část do všech detailů a tedy že už v samých reakcích je prováděn výběr toho, nač se reaguje. Realita nepůsobí tedy detailně, nýbrž sumárně; a principem oné „sumace“ působení je subjekt, nikoli sama realita. Reaktibilita subjektu má hrubý rastr, jak to vyjadřuje J. B. Kozák. V příčině je víc, než pojme reaktibilita následku; zároveň je ovšem zase v reakci víc, než bylo v příčině.
Věnujme však na chvíli svou pozornost otázce původu akce. Mnohý čtenář jistě jen s nedůvěrou četl tezi, že zdroj akce není v působení objektivní reality na subjekt. Vždyť se opravdu zdá, že toto pojetí nedává smysl: nevychází-li akce z reality, není-li produktem objektivní reality – odkud tedy může jinak vycházet? Kde jinde může mít svůj zdroj? Což i sám subjekt není jenom částí, složkou objektivní reality? A není každá jeho akce nutně akcí právě této reality, jejíž je subjekt složkou? Avšak tato námitka, ačkoli zdánlivě pádná, je založena v omylu. Především je chybou považovat subjekt za něco méně reálného, než je ostatní skutečnost. Subjekt je také realita. Nechceme-li aktivitu vůbec popřít a vymazat ze skutečnosti, musíme ji vždy vidět a chápat jako aktivitu určitého subjektu, a dále jako určitou, konkrétní aktivitu, tedy akci. Subjekt není reálný proto, že by participoval na nějaké objektivní realitě, nýbrž naopak úhrn subjektů (a jejich souvislostí atd.) pojímáme jako objektivní realitu, protože každý jednotlivý subjekt (se svými souvislostmi atd.) je objektivně reálný. Je proto naivní si představovat, že spolehlivěji založí akci objektivní realita než objektivně reálný subjekt. – Přece však má uvedená námitka také vážnější stránku.
Zdroj akcí tedy hledáme v subjektech; subjekt je počátkem akce. Řekli jsme však také, že subjekt souvisí nesčíslnými souvislostmi s ostatní realitou. To by znamenalo, že i počátek akce takto souvisí, že tedy nelze …
(Subjekt a skutečnost, in: Vesmír 36, 1957, č. 6, str. 212-214.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Každá zbabělost, každá zdrženlivost je pro spisovatele hříchem. Jeho smělost tkví v tom, že říká věci. Musí je říkat, přestože za ně nese odpovědnost.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Veřejnost zbavuje člověka upřímnosti. Je ještě možná veřejná pravda?
Jejím první předpokladem by bylo, že na otázky nebudeme jen odpovídat, ale sami si je i klást. Cizí otázky deformují, přizpůsobujeme se jim, smiřujeme se se slovy a pojmy, kterým bychom se měli za každou cenu vyhýbat.
Člověk by měl používat jen slov, která naplnil novým smyslem.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)