Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

David Lodge (1965)

Pronikl úzkým osvětleným průchodem a octl se v obrovském sále studovny. Před ním se u paprskovitě rozestavených stolů choulili nad knihami jako embrya vědečtí pracovníci, malé pupeny intelektuálního života, vyhnané jakýmsi gigantickým rozplozovacím aktem, probíhajícím v tomto hnízdě vědění, v těchto nevyčerpatelných pařeništích učenosti, v soustředných vnitřních kruzích katalogizačních skříní.
Kruhová stěna studovny obalovala vědecké pracovníky ochrannou vrstvou knih, zatímco nad nimi se klenul nesmírný vzdutý strop kupole. Denního světla sem pronikalo špinavým sklem na vrcholu pramálo. Silniční provoz či jiné lidské konání nedoléhalo do této teplé, bezvětrné prostory ani hláskem. Kupole shlížela na vědce a vědci shlíželi do knih; a vědci milovali své knihy, hladíce je měkkými bledými prsty. Jejich stránky se pod těmito doteky otvíraly a s radostí vydávaly své vědomosti vědcům, kteří je sbírali do krabiček s kartotéčními lístky. Když zvedli oči od svých stolů, nespatřili nic, co by je mohlo rozptýlit, nic, co by neladilo s jejich knihami, ale jen hladké, zakulacené vroubení tohoto lůna. Kamkoli oko zabloudilo, nenarazilo na žádnou překážku, na žádný roh, na žádné rovnoběžky ubíhající do nekonečna, na žádný lomený oblouk vzpínající se k nedosažitelnu: vše bylo zakulacené, okrouhlé, soběstačné, dokonané. A vědečtí pracovníci sklápěli oči znovu ke knihám, posíleni a utěšeni. Ještě více se nad svými knihami schoulili, protože se jim nechtělo ven z tohoto teplého lůna, kde se živili elektrickým světlem a vdechovali zatuchlou vůni žloutnoucích stránek.
Ale ženy čekající venku smýšlely jinak. Z ošumělých bytů v Islingtonu a těsných dvojdomků v Bexleyheathu se dívaly okny na život tohoto světa, na automobily a reklamy a šaty v obchodech a nacházely v nich zalíbení. A nevražily na to vlahé nitro muzea, které mohlo za jejich chudobu a osamocenost, které den co den pohlcovalo jejich muže a vysávalo z nich životní mízu a vracelo jim je domů němé a roztržité. A tyto ženy vzdychaly po dni, kdy jejich muži budou z onoho skleníku vyvrženi naposled, a dívaly se na děti, jež jim fňukaly u nohou, a spínaly ruce, zhrublé od čisticích prostředků, a přísahaly, že tyto děti nikdy nebudou vědeckými pracovníky.
(Den zkázy v Britském muzeu, Praha 1974, s. 54-56.)

David Lodge (1965)

Pronikl úzkým osvětleným průchodem a octl se v obrovském sále studovny. Před ním se u paprskovitě rozestavených stolů choulili nad knihami jako embrya vědečtí pracovníci, malé pupeny intelektuálního života, vyhnané jakýmsi gigantickým rozplozovacím aktem, probíhajícím v tomto hnízdě vědění, v těchto nevyčerpatelných pařeništích učenosti, v soustředných vnitřních kruzích katalogizačních skříní.
Kruhová stěna studovny obalovala vědecké pracovníky ochrannou vrstvou knih, zatímco nad nimi se klenul nesmírný vzdutý strop kupole. Denního světla sem pronikalo špinavým sklem na vrcholu pramálo. Silniční provoz či jiné lidské konání nedoléhalo do této teplé, bezvětrné prostory ani hláskem. Kupole shlížela na vědce a vědci shlíželi do knih; a vědci milovali své knihy, hladíce je měkkými bledými prsty. Jejich stránky se pod těmito doteky otvíraly a s radostí vydávaly své vědomosti vědcům, kteří je sbírali do krabiček s kartotéčními lístky. Když zvedli oči od svých stolů, nespatřili nic, co by je mohlo rozptýlit, nic, co by neladilo s jejich knihami, ale jen hladké, zakulacené vroubení tohoto lůna. Kamkoli oko zabloudilo, nenarazilo na žádnou překážku, na žádný roh, na žádné rovnoběžky ubíhající do nekonečna, na žádný lomený oblouk vzpínající se k nedosažitelnu: vše bylo zakulacené, okrouhlé, soběstačné, dokonané. A vědečtí pracovníci sklápěli oči znovu ke knihám, posíleni a utěšeni. Ještě více se nad svými knihami schoulili, protože se jim nechtělo ven z tohoto teplého lůna, kde se živili elektrickým světlem a vdechovali zatuchlou vůni žloutnoucích stránek.
Ale ženy čekající venku smýšlely jinak. Z ošumělých bytů v Islingtonu a těsných dvojdomků v Bexleyheathu se dívaly okny na život tohoto světa, na automobily a reklamy a šaty v obchodech a nacházely v nich zalíbení. A nevražily na to vlahé nitro muzea, které mohlo za jejich chudobu a osamocenost, které den co den pohlcovalo jejich muže a vysávalo z nich životní mízu a vracelo jim je domů němé a roztržité. A tyto ženy vzdychaly po dni, kdy jejich muži budou z onoho skleníku vyvrženi naposled, a dívaly se na děti, jež jim fňukaly u nohou, a spínaly ruce, zhrublé od čisticích prostředků, a přísahaly, že tyto děti nikdy nebudou vědeckými pracovníky.
(Den zkázy v Britském muzeu, Praha 1974, s. 54-56.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Každá zbabělost, každá zdrženlivost je pro spisovatele hříchem. Jeho smělost tkví v tom, že říká věci. Musí je říkat, přestože za ně nese odpovědnost.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)