Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1946)

Mluví-li se však o politické odpovědnosti a kriminální vině, má každý občan právo uvažovat o faktech a diskutovat o jejich posuzování, užívají měřítka jasných pojmových určení. Politická odpovědnost je odstupňována podle účasti na režimu, který je nyní zásadně opopřen, a určena rozhodnutími vítěze, kterým se musí podřídit každý, kdo chtěl za katastrofy zůstat naživu, neboť takový je smysl toho, že žije.
(Otázka viny, Academia, Praha 2006, str. 39.)

Karl Jaspers (1946)

Zdá se nám, že jsme osvobozeni od viny, když tváří v tvář nesmírným strastem, které na nás Němce přišly, voláme: vše je odpykáno.
Zde je třeba ropzlišovat: trest se odpykává, nutnost nést politicky odpovědnost se vymezuje mírovou smlouvou, a tím se uzavírá. Co se týče těchto dvou bodů, je myšlenka správná a má smysl. Ale morální a metafyzická vina, již chápe jen jedinec ve svém společenství jako svou vinu, se neodpykává (jak vyplývá z její podstaty). Nepřestává. Kdo ji má, vstupuje do procesu, který potrvá po celý jeho život.
(7149, Otázka viny, př. Jiří Navrátil, Praha 1969, str. 84.)

Karl Jaspers (1946)

Pokud jde o jednání, znamená očista nejprve nápravu. Politicky to znamená ... /85/
Ale náprava je ješště více. Kdo je jednou vnitřně zasažen vinou, na níž má podíl, chce pomáhat každému, komu zvůle bezprávného režimu ublížila.
Jsou dvě rozličné motivace, které se nesmí zaměňovat: požadavek pomáhat tam, kde je bída, lhostejno čím, prostě proto, že bída je blízko a vyžaduje pomoc – a zadruhé požadavek přiznat zvláštnín právo lidem, které hitlerovský režim deportoval a oloupil, vydrancoval nebo mučil, – a stejně tak emigrantům.
Obojí je plně oprávněno, ale v motivaci je rozdíl. Kde není pociťována vina, tam dochází ihned k nivelizaci vší bídy, k jejímun převedení na stejnou rovinu. Diferenciace osob postižených bídou je nezbytná, chci-li napravit, co jsem zčásti zavinil.
Tato cesta očisty prostřednictvím nápravy je nevyhnutelná. Ale očista je mnohem více. I náprava je míněna vážně a naplňuje svůj etický smysl jen jako důsledek naší očistné proměny.
Ujasnit si svou vinu znamenán zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti. Z tohoto ujasnění vyvěrá vážnost a rozhodnutí.
(7149, Otázka viny, př. Jiří Navrátil, Praha 1969, str. 84-85.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Němčina má pro obě česká slova jen jediné, totiž „Schuld“. To musíme mít na paměti, když překládáme Jaspsersovzu „Schuldfrage“ jako „Otázku viny“. V češtině nás slovo „vina“ trochu svádí k tomu, že jde o něco již nastalého a minulého: je třeba najít a označit toho, kdo něco, co se již stalo, zavinil. Naproti tomu „dluh“ poukazuje naopak do budoucnosti: dluh má být a musí být „zaplacen“, „splacen“. Proto nejde jen o to, vinu zjistit“, ale stále mít na paměti, že vinu je třeba „napravit“, „odčinit“ – nikoli ovšem smazat, ale nepřipustit, aby nadále zatěžovala přítomnost i minulost. A tak, jako lze dluh smazat a prominout, tak lze také odpustit probinilci jeho vinu. Podmínkou smazání dluhu je to, že dlužník svůj dluh uzná; stejně tak vinu lze odpustit jen takovému úprovinilci, který svou vinu přizná, a to nikoli jen formálně a navenek, ale který si ji opravdu uvědomuje. To má své důležité souvislosti už pedagogické – dítě, které je trestáno, ale své provinění nenahlédlo a neuznává, navzdory trestu ve svém provinění setrvává, dokonce se v něm spíše utvrzuje (a to zase vede k tomu, že příště bude jen opatrnější, nenechá se „chytit“ a znovu potrestat). A v politice nebo ve válce je tomu podobně: pokud poražený nenahlédne svou „vinu“, bude jen hledat odplatu, nikoli svou nápravu.
(Písek, 060612-1.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)