Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

V „úkazu“ se nám ukazuje vždycky jen něco z předmětné stránky nějakého „děje“, ať už pravého nebo častěji nepravého), ale nesmíme si myslit, že jde pouze o něco ryze momentálně aktuálního. Mezi jednotlivými „úkazy“ takového děje je souvislost kontinuální povahy, která se „jeví“ jako jistá setrvalost či setrvačnost oné předmětné stránky (tj. nejen aspektu z nějaké subjektní perspektivy). Nicméně je zapotřebí se na celou věc podívat velmi pozorně: To, že si věci (předměty) zhruba zachovávají své rysy, tj. jejich relativně setrvačnou povahu, si nesmíme vykládat tak, že k eventuelním proměnám dochází jen pod nějakým vnějším tlakem nebo vlivem (to proti tzv. zákonu o zachování klidu nebo pohybu tělesa). A alternativou není jen nějaký tlak či vliv „vnitřní“ (vlastně – jak se ukáže – „pseudo-vnitřní“, nějaká vlastní „hybnost“, která bývala – přinejmenším od dob Aristotelových – připisována „duši“, ovšem duši jako něčemu pevně danému, jsoucímu, vnitřně určenému, determinovaném a pak teprve determinujícímu). A právě tato souvislost jednotlivých „úkazů“ neboli „právě aktuálních ukázání (se)“ nám nikdy není sama dána jako „ukazující se“, tedy jako „jev“ (fenomén), který už sám „dává smysl“. Jev čili fenomén může být ustaven teprve tím, že vnímající subjekt tu souvislost „objeví“ (a možná spíš vymyslí, protože ji může vymyslet také špatně, tj. je tam možnost chyby a omylu, neboť objev tu nemůže být chápán zjednodušeně jako „nález“, nýbrž jako něco, co už v sobě musí mít značnou dávku interpretace – pravda a správnost jsou možné jen tam, kde je možný také omyl a nesprávnost). Technická stránka fotografování je založena na možnosti zachovat některé zvolené rysy (parametry) výseku nějaké ukazující se scenérie; je to možné pouze za předpokladu, že se „věci“ (skutečnosti) „ukazují“ samy a že do „úkazu“ nemusí žádný subjekt nic vkládat, ničím jej doplňovat, žádným způsobem jej uspořádávat (s výjimkou zcela pasivní resp. neinvazivní „intervence“ čočky, která ovšem přicházející fotony nějak uspořádává). Má-li takový snímek mít nějaký význam, nějaký smysl pro nás, musíme vědět spoustu věcí kolem a snímek, přesněji jednotlivé části zachyceného výseku scenérie náležitě interpretovat (skvěle to je vidět na tom, jak fotografií na nejrůznějších vlnových délkách využívají astronomové).
(Písek, 110705-2.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Každá zbabělost, každá zdrženlivost je pro spisovatele hříchem. Jeho smělost tkví v tom, že říká věci. Musí je říkat, přestože za ně nese odpovědnost.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Veřejnost zbavuje člověka upřímnosti. Je ještě možná veřejná pravda?
Jejím první předpokladem by bylo, že na otázky nebudeme jen odpovídat, ale sami si je i klást. Cizí otázky deformují, přizpůsobujeme se jim, smiřujeme se se slovy a pojmy, kterým bychom se měli za každou cenu vyhýbat.
Člověk by měl používat jen slov, která naplnil novým smyslem.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)