Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2009)

(DIDASKALIA)
Aristotelés začíná své Druhé Analytiky větou, že „Všechno vyučování (poučování, DIDASKALIA) a všechno usuzování (rozvažování) ze získaných vědomostí (MATHÉSIS) pochází z dřívějšího poznání (GNÓSIS) [event. z dřívějších („preexistujících“) znalostí či poznatků].“ (71 a 1). V tom je ovšem skryt jeden velmi pochybný předpoklad, totiž že vyučovat lze jen „znalostem“ nebo „vědomostem“. Už vyšší obratlovci (savci a ptáci)jsou vedle instinktů (ať už je chápeme jakkoli) vybaveni také schopností se učit, což pochopitelně odpovídá na druhé straně, že jsou nuceni se učit (mláďata se některým způsobům chování nebo jednání učí např. napodobováním dospělých). Takové napodobování je ovšem něco zcela jiného než přebírání nějakých „poznatků“.
(Písek, 090130-3.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Jakube, včera jsi nechtěl nic slyšet o Aristotelovi v souvislosti s chápáním změny; tak ti posílám aspoň malý citát z Metafyziky (z Křížova překladu, Praha 1946, s. 213):
„Neboť ve všech změnách z jedné protivy do druhé jest nějaký podklad, na němž se změny dějí; ...“ (Je to v knize H, tj. osmé, 1042a.) Ten zásadní spor, o který jde aspoň mně, se týká onoho „ve všech“, tj. chci, aby se kompetentně a zdůvodněně rozhodlo, zda na „počátku“ a v „základech“ všeho, tedy na té nejnižší úrovni, platí, že tam všude je v každé změně něco, co se nemění a co je tedy možno považovat za „podklad“ (substrát) nebo „podstatu“ (= co stojí pod onou změnou, tedy substanci). Aristotelés navrhl velmi pozoruhodné, ale kompromisní řešení, které bylo po celé věky vlastně redukováno a tudíž ještě posunuto nesprávným směrem. Aristotelés totiž pro to, co vždycky neproměnně trvá pod každou změnou, tedy onu „substanci“, označil jako „látku“, HYLÉ, a – to je to zajímavé ! – za něco, co je „prosto tvaru“ (MORFÉ), přičemž jak HYLÉ, tak MORFÉ chápal nikoli jako „toto zde“, něco určitého, jako určitou věc – „ve skutečnosti“, nýbrž pouze „v možnosti“ (DYNAMEI). Odtud původ mnoha neřešených a po mém soudu neřešitelných problémů (on sám si vymyslel ku pomoci při jejich „řešení“ onu známou ENERGEIA, což byl vlastně trik, odkoukaný od atomistů, ale použitý v docela odlišném kontextu). Po mém soudu to je jeden ze základních problémů, kterými se dnešní a zejména příští filosofové musí (budou muset) zabývat (zejména také pod tlakem problematiky, otevřené teoretickou fyzikou). -
(z e-mailu J. S. Trojanovi dne 13. dubna 2006 10:00)
(Písek, 060413-1.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Každá zbabělost, každá zdrženlivost je pro spisovatele hříchem. Jeho smělost tkví v tom, že říká věci. Musí je říkat, přestože za ně nese odpovědnost.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)