Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1991)

... Specifickou úlohou filosofie je všemožně udržovat v myšlení ohled na celek a pěstovat svůj vztah k celku a k jednotlivým celkům, a to především a na prvním místě k celkům pravým, (tj. vnitřně sjednoceným), ale hned na druhém místě také k celkům nepravým (tj. sjednocovaným zvenčí). Teprve na třetím místě bude filosof věnovat svou pozornost hromadám a jejich setrvačnostem. Tato zásada představuje první pomocné kritérium pro úvahy o politické odpovědnosti filosofa. V jeho perspektivě se člověk-jedinec jeví jako pravý celek, kdežto lidský kolektiv, každé lidské společenství a tedy také politická společnost představují celek „nepravý“, nikoliv původní, nýbrž lidskými jedinci ustavený a udržovaný (nebo naopak neudržovaný a proto se rozpadající; sem náleží připomínka, že vedle skutečných společenství musíme vidět také lidské „hromady“, hromadné jevy masové, davové apod.). To vůbec neznamená, že lidské společenství je čímsi vedlejším nebo okrajovým. Nemůže být pochyb o tom, že narozené dítě se může „polidštit“, tj. stát se plným člověkem, pouze v lidském společenství. To však je formulace příliš nepřesná, takže často vede k falešným závěrům. Lidské společenství totiž vůbec nestačí k tomu, aby dítě bylo vyváděno (educare znamená educere!) ze svého původního stavu do obecenství s lidmi, pokud není splněna základní podmínka, totiž že se dítěti otevře možnost navázat zcela osobní vztahy ke konkrétnímu lidskému jedinci (obvykle matce). Dítě, které zůstává v sebelepší péči nějakého kolektivu, jehož jednotliví příslušníci jsou z hlediska dítěte zaměnitelní, bude deprivováno, tj. celoživotně poškozeno. Nejzávažnější tu je období prvního roku po narození (podle Portmanna to je extrauterinní část embryonálního života), ale velmi významná je celá doba dětství i dospívání (každé období jinak). Tomu lze porozumět jen v tom smyslu, že žádné společenství, žádná společnost nemůže zprostředkovat oslovující povahu z budoucnosti přicházejících výzev přímo, totiž jakožto společenství či společnost, ale výhradně přes konkrétní a pro samo dítě docela určitou osobu, tedy přes jednotlivého člověka. Samotnému vztahu k širšímu společenství, k celé společnosti a eventuelně k lidstvu vůbec (a k živým bytostem a vposledu k celému světu) se dítě a mladý člověk učí u konkrétních druhých lidí-jedinců (osob a přímo osobností). Filosof proto bude přednostně věnovat svou pozornost povaze lidských osobností a jejich interpersonálním vztahům, které nebude nejen předčasně, ale ani druhotně objektivovat a tím redukovat. Právě tím se bude filosofická etika vždycky pronikavě lišit ode všech etik vědeckých (ať už orientovaných psychologicky nebo sociologicky nebo jakkoliv jinak). A totéž platí pro filosofickou politiku, jejímž hlavním tématem vůbec není sama POLIS, nýbrž politický jedinec v interpersonálních vztazích k jiným politickým jedincům; v tom smyslu lze filosofickou politiku opravdu považovat jen za druhou kapitolu filosofické etiky (eventuelně obráceně filosofickou etiku za předběžnou a průpravnou část filosofické politiky).
(Filosof a politická odpovědnost, in: Česká mysl 41, 1991, č. 1, str. 6-17.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Filosofická etika nemůže být ničím jiným než méontologickým zkoumáním „toho čtvrtého“, pochopitelně v souvislosti s člověkem, přesněji se situací člověka, jehož každý čin, každé jednání i chování má „mravní“ dimenzi. A když s „tím čtvrtým“ nepočítá, ba když se o něm vůbec nijak nezmíní, prostě poklesá a upadá. Ostatně etika odděleně chápaná od „politiky“ je také vadná, protože „abstrahuje“ od souvislostí a vztahů, které – podle rozšířeného mínění – do sféry mravnosti jakoby nepatří. A chápeme-li „etiku“ skutečně do hloubky i do šířky, pak vlastně nesmí odhlížet od vůbec žádných vztahů mezi lidmi, dokonce ani od vztahu lidí k jiným živým bytostem, zvířatům i rostlinám, ba ani od vztahů lidí k „věcem“. Už to, že si uvědomíme důležitost onoho tzv. „třetího“, nás nutně vede k závěru, že v etice nejde jen o „mravnost“ a „mravy“, ale vůbec o smysl všeho, co lidé dělají a podnikají, a o smysl důsledků jejich aktivit, ano, o smysl toho všeho kolem nich, dokonce i toho „světa“, na který (možná jen zatím) nemají žádný vliv, ale jehož „smyslu“ si musí všímat a respektovat jej.
(Písek, 090218-1.)

Ladislav Hejdánek (1991)

... žádné společenství, žádná společnost nemůže zprostředkovat oslovující povahu z budoucnosti přicházejících výzev přímo, totiž jakožto společenství či společnost, ale výhradně přes konkrétní a pro samo dítě docela určitou osobu, tedy přes jednotlivého člověka. Samotnému vztahu k širšímu společenství, k celé společnosti a eventuelně k lidstvu vůbec (a k živým bytostem a vposledu k celému světu) se dítě a mladý člověk učí u konkrétních druhých lidí-jedinců (osob a přímo osobností). Filosof proto bude přednostně věnovat svou pozornost povaze lidských osobností a jejich interpersonálním vztahům, které nebude nejen předčasně, ale ani druhotně objektivovat a tím redukovat. Právě tím se bude filosofická etika vždycky pronikavě lišit ode všech etik vědeckých (ať už orientovaných psychologicky nebo sociologicky nebo jakkoliv jinak). A totéž platí pro filosofickou politiku, jejímž hlavním tématem vůbec není sama POLIS, nýbrž politický jedinec v interpersonálních vztazích k jiným politickým jedincům; v tom smyslu lze filosofickou politiku opravdu považovat jen za druhou kapitolu filosofické etiky (eventuelně obráceně filosofickou etiku za předběžnou a průpravnou část filosofické politiky).
(Filosof a politická odpovědnost, in: Česká mysl, 1991, č. 1, str. 6-17.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Můžeme si pomoci určitým přirovnáním (které ovšem – jako obvykle – na jednu stranu kulhá): podobně jako logičnost myšlení (myšlenkového výkonu) není založena nějakými principy nebo normami (které pouze mohou být formulovány až dodatečně a mají funkci jen pomocnou, nikoli konstitutivní), není ani etičnost (případně morálnost) jednání (činů) založena nějakými mravními či etickými pravidly nebo normami. Formulace takových norem (pravidel, příkazů a zákazů atd.) má zajisté praktickou funkci, ale jejich platnost je založena jinde a jinak než v takových formulacích, a dokonce jinde než v nějakých lidských rozhodnutích, ať už individuálních („subjektivních“) nebo kolektivních (konvencích či dokonce formulovaných pravidlech a zákonech). Právě proto musíme pečlivě a důsledně rozlišovat mezi „normami“ nějak už pochopenými, zachycenými a formulovanými (tedy zpředmětněnými) na jedné straně a mezi „normami“, které jsou rozhodujícími kritérii či měřítky všech takto pochopených, zachycených a formulovaných norem, a především rozhodujícími kritérii pravosti či nepravosti, správnosti či nesprávnosti, mravnosti či nemravnosti atd. všech typů jednání, tedy včetně myšlení, usuzování atd., které ovšem musíme označit a chápat jako „nepředmětné“.
(Písek, 100215-1.)

Wilhelm Weischedel (1975)

Filosofická etika je částí filosofie vůbec. Co je filosofie a o co v ní jde, je v celých dějinách této disciplíny sporné. V obecném smyslu můžeme říci: filosofii jde o to, aby celou skutečnost obsáhla v pojmu. K této skutečnost patří i člověk a jeho jednání a postoje. Neboť kromě jiných základních určení je pro člověka charakteristické, že je jednající bytostí. Konání a postoj jsou tedy nutnými předměty filosofování. Jedno i druhé ale vyžaduje direktivu, nemá být zcela libovolné.
Zaměřuje-li se tedy filosofická otázka na bytí člověka a na jeho praxi, pak nemůže obejít zkoumání oněch direktiv co do jejich platnosti, event. výzkum takových platných direktiv. Musí se pak ptát, jak je třeba jednat a jaký postoj má člověk zaujmout. Má-li filosofie splnit svou úlohu, patří k jejím neodmyslitelným požadavkům vypracování filosofické etiky, a tedy uchopení skutečnosti v jejím nejširším rozsahu. Rozvrhnout etiku je tedy jedním z nevyhnutelných úkolů filosofie.
Ještě naléhavějším se rozvrh filosofické etiky stane, jestliže vyjdeme z požadavků lidského bytí. … →
(7953, Skeptická etika, Praha 1999, str. 18.)