Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Elias Canetti (1971)

Je třeba, aby se lidé pokusili zvážit všechno, co existuje nezávisle na technice. Jak jinak máme narazit na síly, které nám umožní osvobodit se od přesily techniky?
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 42.)

Elias Canetti (1967)

Lidstvo má svou zeď nářků, a u té stojím.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 38.)

Elias Canetti (1967)

Filosof by byl člověk, pro něhož zůstávají lidé stejně důležití jako myšlenky.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 38.)

Ladislav Hejdánek (1975)

... A tak, jako hlavní funkcí mýtu bylo zpřítomnění, hlavním znakem a funkcí logu je zpředmětnění. Tak jako nás mýtus uvádí na cestu identifikace s věčně přítomným archetypem, tak nás LOGOS činí schopnými vidět skutečnost z distance, tj. jako něco, co je „před námi“. To, že už se skutečností nesplýváme, nenoříme se do ní, neztrácíme se v ní a tedy že se k ní a do ní také nepřiměšujeme, nám dovoluje skutečnost udržet v oddělenosti a odlišenosti od sebe a ve skutečnosti ovšem ne pouze a ne teprve udržet, nýbrž tuto odlišnost a oddělenost založit, ustavit, provést, uskutečnit. Z toho důvodu to je právě LOGOS, který nám dovoluje na základě takového odlišení a oddělení posoudit cokoliv – a tedy také nějaké jiné, špatné a nedostatečné odlišení a oddělení (viz kupř. Xenofanovy kritiky představ o bozích). Teprve LOGOS otvírá cestu k posuzování rozdílu mezi pouhým zdáním a mezi tím, jak se věci mají „ve skutečnosti“. Počátky filosofie ve starém Řecku jsou nerozlučně spjaty s tímto kritickým rozlišováním a s novými a novými pokusy o myšlenkové uchopení věcí, jak „ve skutečnosti“ jsou. ...
(Bios, mythos, logos, in: Filosofie a víra, Praha 21999, str. 155.)

Elias Canetti (1965)

Realismus, v užším smyslu, byl metodou, jak v románu zachycovat skutečnost. Veškerou skutečnost. Bylo důležité, nic z této skutečnosti – ani kvůli estetickým, ani buržoazně-morálním konvencím – nevylučovat. Byla to skutečnost, jak ji viděli někteří nepředpojatí a otevření duchové 19. století. Už tenkrát neviděli vše a to jim pak byla patřičně vytýkáno těmi z jejich současníků, kteří se umíněně dožadovali jiných zdánlivě odlehlých praktik. Ale dejme za to, že bychom dnes mohli mít s vážnou tváří za to, že několik z těch opravdu významných realistů svého cíle dosáhlo, že se jim podařilo v románu zachytit veškerou skutečnost své doby, že ji ve svých dílech popsali beze zbytku – jaký to má pro nás smysl? Mohli by ti z nás, kterým jde o totéž, ale jakožto lidem naší doby, považujícím se za moderní realisty, užít stejných metod?
Cítíme, jaká bude odpověď, ale než ji vyřkneme, pokusíme se postihnout, co se od té doby se skutečností stalo. Změnila se v tak ohromné míře, že již první potucha o ní nás naplní bezbřehou bezradností. Pokus zmoci tuto bezradnost povede, jak se domnívám, k tomu, že rozlišíme tři podstatné aspekty této změny. Existuje narůstající a přesnější skutečnost; na třetím místě je možno jmenovat skutečnost budoucího.
(Realismus a nová skutečnost, in: 7595, Svědomí slov, přel. Zdeněk Jančařík, Torst, Praha 1992, str. 72.)