Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Picht (1973)

… Kunstwerk und mythische Erscheinung sind geschichtliche Mächte; in ihnen manifestieren sich universale Gehalte, die in den isolierten Gehäusen der Ästhetik und der Religionswissenschaft nicht domestiziert werden können. Läßt man überhaupt zu, daß sie erscheinen, so können sie ein Erdbeben verursachen, das die gesamte Sphäre jener Realität, in der wir uns eingerichtet haben, erschüttert. Die Stellung, die wir zur Kunst einnehmen, ist mit der Stellung des Menschen zu Gott, seiner Stellung zur Wahrheit und seine Stellung in Natur und Gesellschaft unauflösbar verkoppelt, denn Kunst entsteht am Schnittpunkt dieser Dimensionen unseres Daseins. Verändert unser Zugang zur Kunst seine Richtung, so wird diese Wendung auch alle anderen Koordinatensysteme unseres Denkens, unseres Verhaltens und unseres politischen Handelns verwandeln. …
(6070, Kunst und Mythos, Stuttgart 21987, S. 7.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Pokud chceme filosofickým způsobem mluvit (myslet) o „mýtu“, musíme se především pokusit pojmově upřesnit své téma. A tu ovšem nastává problém, jak vůbec může nějaké pojmové upřesnění zachovat alespoň jistou míru „věcnosti“ a „neutrality“, když pojmovost je mýtu (který je ovšem mnohem starší než filosofie) původně mytickému myšlení naprosto cizí. Právě proto došlo již v samých počátcích filosofování k vytvoření termínu, naznačujícího, že každý takový pokus nutně znamená jakousi intervenci logu, totiž jakési zlogičtění, pologičtění mýtu: mytologii. Je dokonce patrné, že pokusy o takové pologičtění, logizaci mýtu provázely sám zrod nejstarších pokusů o filosofování, možná mu i trochu předcházely. Když tedy dnes máme před sebou úkol porozumět tomu, co to vlastně byl onen tak nazývaný „mythos“, musíme si být vědomi toho, že povaha tohoto pologičťování, o němž máme vůbec nějaké zprávy resp. doklady, se měnila jednak sama, tj. že měla svůj vývoj (a možná několik cest vývoje), ale na druhé straně že to představovalo intervenci, která musela mí zpětný vliv nejen na pojetí, chápání mýtu, ale na sám mythos. Je to např. dobře vidět na tom, že naprostá většina nejstarších řeckých filosofů neodmítala a nezavrhovala myšlenku „bohů“ (nebo jednoho „boha“), ale naprosto odmítala historky o bozích, tedy narativitu, i když obecně byli filosofové podezíráni a dokonce souzeni za to, že bohy (ovšemže „naše bohy“) kritizují a zavrhují. Je naprosto nepochybné, že mythos zbavený narativity je nesmysl, neboť mythos nutně znamená „povídání“; na druhé straně však ani tak formalizovaná disciplína jako matematika (a zvláště matematická či symbolická logika) se bez využívání jistých zbytků (reliktů) narativity neobejde a obejít ani nemůže. A tak jestliže třeba po-osvícenský vývoj chápání a myšlení začal mýtus rehabilitovat a nacházet v něm také jistá pozitiva, aby je obhájil proti kritikám pobožnosti (a náboženství), lze dobře rozumět tomu, že s jakýmsi oživením náboženství a s přicházejícími novými vlnami tohoto (již ovšem logizovaného) mýtu dochází k pokusům o oživení zbožnosti a náboženství postupně se zvyšujícími důrazy na význam narativity a zejména na důležitost funkce „příběhů“. Tím jasnější je filosofický úkol se otázkou mythu (a různých mýtů zejména pak nových „mytologismů“ v nejrůznějších „ideologiích“) znovu zabývat a především pojmově rozlišit jednotlivé složky a aspekty toho, čemu se v různých dobách a v zapojení do rozmanitých kontextů říkalo a říká „mýtus“. A tak není divu, že se může ukázat i tak překvapující věc, jako že celá dosavadní filosofická (a ostatně i mnohem širší) tradice byla navzdory někdy velmi silnému odmítání mýtů a mytičnosti některé jeho složky či struktury mohla naopak zachovávat a ještě utvrzovat (např. v tzv. zpředmětňujícím myšlení). (Srovnej úterní přednášky na ETF v letním semestru 2000 pod názvem Narativita a pojmovost.)
(Písek, 140617-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Mýty nejsou paušálně zcela nesmyslné, ale v mnoha případech odpovídají některým správným tušením našich dávných předků. Proto dost dobře neodpovídá korektnímu kritickému přístupu, když jsou šmahem denuncovány a osočovány jako bytostně mylné. Zajisté, jiná byla kdysi situace, v níž mýty a mytologie mocně převládaly, takže díky dnešní distanci můžeme chápat občasnou razanci, s níž se třeba řečtí myslitelé vyslovovali proti mýtu ve jménu logu. Dnes můžeme naopak s uznáním dešifrovat některé mýty a rozpoznat v jejich pozadí nebo dokonce základech správná tušení a bystrá rozpoznání. A to se vlastně dělo již od samého počátku kritického přístupu nejstarších filosofů, např. když něčemu takovému dal průchod Empedoklés, obvykle považovaný za povrchního eklektika, který jen shrnoval to, co před ním vymysleli už jiní. Už Thalés chápal počátek a základ všeho (arché) jako vodu; Anaximenés zase jako vzduch; Hérakleitos o něco později mluvil o ohni (a zdůrazňoval jeho zlo-dobrou povahu). Bylo zvláštní když Empedoklés zvolil pro čtvrtý základní „prvek“ (stoicheion) jméno myticky velmi zatížené, totiž ,země‘. Prastará tradice však přece stále připomínala onu „Matku-Zemi“ (Terre-Mère), jednu z největších bohyň. V pozadí tohoto výběru dnes můžeme rozpoznávat jakási správná tušení, jež pro nás dnes zase platí, byť v jiné interpretaci a zcela jiných kontextech. Bez vzduchu bychom nemohli dýchat, bez vody není vůbec možný žádný život, a o užitečnosti (ale i nebezpečnosti) ohně se dodnes lidé přesvědčují již od samého dětství. A to vše nám Země (planeta) poskytuje, a to právě takovou měrou a tím způsobem, aby nám to vyhovovalo a aby nás to neohrožovalo (při náležité pozornosti). Anaximandros mluvil o ,nesčíslných oblohách‘ jako o božských, podobně jako za božskou byla považována voda, ale i vzduch. Velmi staré civilizace věnovali velké úsilí zkoumání hvězdného nebe a v podobě astrologie se s některým jejich dědictvím můžeme setkávat dodnes. A nejnovější poznatky astrofyziky a teoretické fyziky nám dnes potvrzují, byť docela odlišným, nový způsobem, jak důležitý byl vznik a vývoj naší planety (právě v odlišnosti od jiných planet a dokonce i planet jiných hvězd), jak nejen významné, ale přímo naprosto nezbytné bylo utváření nejstarších hvězd a jejich výbuchy v podobě nov a supernov, a nejspíš i jak nezbytný byl kataklysmatický vznik první černých děr atd. – neboť bez toho všeho by ani naše Země nemohla mí takové vlastnosti, jaké dnes opravdu má. Vlastně to je všechno velmi překvapující.
(Písek, 150410-1.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)