LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2005)

Národy jsou umělé výtvory, vlastně výmysly. Ale protože se podařilo tyto výmysly uskutečnit, jsou proto skutečností. To znamená, že to nejsou pouhé chiméry, nějaké ideologické falešné představy; znamená to tedy jen to, že nejsou „přirozené“, tj. „od přírody“ (FYSEI, jak říkali Řekové), nýbrž že to jsou skutečnosti „kulturní“, tedy uměle vypěstované. Ta chyba, že „národy“ byly a často dosud jsou považovány za cosi přirozeného, je velmi starého data (i když ovšem postupem času došlo k významným významovým posunům). Byl to asi první Aristotelés, který byl přesvědčen, že obec (POLIS) je „od přírody“, tedy FYSEI, a že člověk je „od přírody“ určen být občanem, tj. členem takového společenství, které dosáhlo jisté (relativní) dokonalosti právě v řecké POLIS. Tázání po národním charakteru je tedy zatíženo nejenom jakýmsi „traumatem“ (jak říká Patočka), nýbrž také touto závažnou chybou, že onu nejvlastnější povahu národa hledá v něčem „přirozeném“. Rádl právem poukázal např. na to, jak chybný je argument Boleslava Jablonského, že se napřed narodil a teprve potom byl pokřtěn, takže je nejprve Čechem a teprve pak křesťanem. (Písek, 051216-1.)

Elias Canetti (1965)

Realismus, v užším smyslu, byl metodou, jak v románu zachycovat skutečnost. Veškerou skutečnost. Bylo důležité, nic z této skutečnosti – ani kvůli estetickým, ani buržoazně-morálním konvencím – nevylučovat. Byla to skutečnost, jak ji viděli někteří nepředpojatí a otevření duchové 19. století. Už tenkrát neviděli vše a to jim pak byla patřičně vytýkáno těmi z jejich současníků, kteří se umíněně dožadovali jiných zdánlivě odlehlých praktik. Ale dejme za to, že bychom dnes mohli mít s vážnou tváří za to, že několik z těch opravdu významných realistů svého cíle dosáhlo, že se jim podařilo v románu zachytit veškerou skutečnost své doby, že ji ve svých dílech popsali beze zbytku – jaký to má pro nás smysl? Mohli by ti z nás, kterým jde o totéž, ale jakožto lidem naší doby, považujícím se za moderní realisty, užít stejných metod?
Cítíme, jaká bude odpověď, ale než ji vyřkneme, pokusíme se postihnout, co se od té doby se skutečností stalo. Změnila se v tak ohromné míře, že již první potucha o ní nás naplní bezbřehou bezradností. Pokus zmoci tuto bezradnost povede, jak se domnívám, k tomu, že rozlišíme tři podstatné aspekty této změny. Existuje narůstající a přesnější skutečnost; na třetím místě je možno jmenovat skutečnost budoucího.
(Realismus a nová skutečnost, in: 7595, Svědomí slov, přel. Zdeněk Jančařík, Torst, Praha 1992, str. 72.)

Jan Patočka (1965)

... Jaký smysl však má ptát se po národním charakteru ve chvíli, kdy jde v Evropě spíš o to, aby se národy staly dějinnou veteší? ...
(Jací jsme a jací nejsme, in: Češi I, Praha 2006, str. 600.)