Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-384-324)

V dalším výkladu obraťme zřetel k podstatám, jež jsou souhlasně uznávány. Jsou to podstaty smyslové. Všechny smyslové podstaty však mají látku. Podstatou jest podmět, v jednom smyslu látka – látkou rozumím to, co sice není toto zde, určitá věc, ve skutečnosti, ale jest toto zde v možnosti – , v jiném smyslu však pojem a tvar, a to, poněvadž jest něčím určitým, jest pojmově odlučitelné. Za třetí jest to, co jest z nich složeno; a jenom tomu náleží vznik a zánik a co jest prostě odlučitelné; neboť s hlediska pojmu jsou jedny podstaty odlučitelné, druhé nikoli.
Je však patrno, že také látka jest podstatou. Neboť ve všech změnách z jedné protivy do druhé jest nějaký podklad, na němž se změny dějí; tak při změně místa to, co jest nyní tu, nato někde jinde, při změně kolikostní to, co jest nyní tak veliké a potom menší nebo větší, a při změně jakostní to, co jest nyní zdravé a potom nemocné. A podobně jest také při změně z hlediska podstaty něco, co nyní vzniká a potom zaniká, a co nyní jest podkladem jako toto zde, tj. něco určitého, a potom jako něco ve smyslu zbavenosti, co je prosto tvaru.
(0176, Metafysika, př. A. Kříž, Praha 1946, str. 213 – VIII, 1042a,b.)

Emanuel Rádl (1933)

O poměru jednotlivých věd navzájem a tedy v podstatě o roztřídění věd se mnoho píše, zvláště v Německu, a celkovou tendencí je, zdůrazňovat význam věd duchovních proti přírodovědě, která vládala dříve. Jaký rozsah duchovědy mají, o tom není souhlasu. Většinou se však k nim počítají dějepisectví, jazykověda, práva, estetika, etika, theologie, kdyžto psychologie se mnohdy počítá k vědám přírodním. Rozeznávání těchto dvou vědních skupin pochází asi od Hegla a bylo obnoveno jednak známým filosofem Wilhelmem Windelbandem a jeho žákem Heinrichem Rickertem, v jiné poněkud formě pokračovatelem romantiky Wilhelmem Diltheyem a jeho žákem Eduardem Sprangrem. Diskusi o poměru těchto dvojích věd nelze pokládat za ukončenou. Jistě však už je dávno odmítnuto stanovisko, hlásané svého času Wilhelmem Ostwaldem, že duchovědy jsou vědy jakoby vedlejší. Nemluvím o jejich oceňování praktickém; jejich filosofický význam, tj. jejich původní i obsahový přínos do filosofie, je příliš patrný. Po mém soudu nás tyto vědy učí chápat smysl, podstatu věcí. Jestliže se donedávna zkoumání „podstat“ zavrhovalo, bylo to proto, že se nepostihoval filosofický význam duchověd.
(Dnešní stav filosofie, in: Dnešní stav ffie a psychologie, Praha 1933, str. 13.)

Homér ()

… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)