Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Henri Bergson (1932)

... Co se to ale stalo? Jakým způsobem se spravedlnost vynořila ze společenského života, uvnitř kterého nejasně spočívala, povznesla se nad něj, výše než všechno ostatní, a stala se kategorickou a transcendentní? Připomeňme si tón a akcent izraelských proroků. To jejich hlas slyšíme, když se /57/ stala a byla strpěna velká nespravedlnost. Z hloubi staletí pozvedají svůj protest. Spravedlnost se sice od jejich dob podstatně rozšířila. Ta, kterou kázali, se týkala především Izraele; jejich rozhořčení nad nespravedlností, to byl Jahvův hněv nad neposlušným lidem nebo nad nepříteli tohoto vyvoleného lidu. Pokud některý z nich jako Izajáš mohl pomýšlet na univerzální spravedlnost, to proto, že Izrael, vyvolený Bohem mezi ostatními národy, spojený s Bohem smlouvou, se tyčil tak vysoko nad ostatním lidstvem, až se jednoho dne stal vzorem. Přinejmenším ale dali spravedlnosti vášnivě imperativní povahu, a tu si již podržela a otiskla ji od té doby do nekonečně rozsáhlejší látky. – ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 56-57.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Myšlenka rovnosti se sice v celých dějinách jeví jako velice přitažlivá pro mnohé lidi (a zejména pro ty, kteří mají šanci na takové „rovnosti“ vydělat), ale je popravdě v rozporu se „spravedlností“. Už Aristotelés trefně připomněl, že máme-li „rovně“ (stejně) jednat s nerovnými, musíme s nimi jednat „nerovně“ (nestejně, odlišně). Vidíme to dnes třeba na přístupu mladých lidí ke studiu, tj. k vzdělávání: nejde jen o to, aby zkoušky byly stejné (rovné) pro všechny, ale např. také o to, aby „rovné“ přijímací zkoušky ve skutečnosti nepreferovaly mladé lidi, kteří už v rodině měli příznivé podmínky a tedy náskok před jinými. Prostupnost mezi různými vrstvami společnosti potřebuje nejen rovná pravidla, ale také určitou asistenci ze strany těch privilegovaných. Na druhé straně však tato asistence nesmí mít jen „formální“ povahu, tj. nesmí být pouhým „usnadněním“ v podobě snížení nároků. (Typickým fenoménem byl v letech po „únoru“ nábor tzv. dělnických kádrů, motivovaný především zásadní nedůvěrou k „buržoazní inteligenci“, vyplývající – zejména u nás – z komplexu polovzdělanců ve vedení KSČ.) Mám za to, že právě v tomto ohledu byla situace za první republiky docela otevřená, i když ovšem nikoliv ideální. Má zkušenost ze střední školy: celá řada přijatých spolužáků měla v prvních letech značné problémy ve srovnání se syny lékařů, advokátů, pedagogů apod., zatímco v dalších letech to mnozí v soutěži nejen dotahovali, ale často se dostávali mezi špičky (a posléze uspěli i na vysokých školách). Zároveň bylo docela poučné sledovat, jak někteří starší profesoři (kteří sami studovali ještě za Rakouska) dávali jakoby už předem najevo jakési téměř opovržení ve vztahu ke studentům z nižších vrstev (v našem případě to bylo asi nejnápadnější v případě prof. Mikana – třeba když šlo o Vláďu Čejchana nebo učitele hudby Lišku apod.). U mladších profesorů, kteří vystudovali už v republice, to téměř nebylo vidět. Nedávno jeden rozhlasový program o Krieglovi připomněl, jak byl po svém příchodu z Haliče do Prahy příjemně překvapen jednáním profesorů, a to bylo ještě před rozpadem Rakouska. Řekl bych, že proti úsilí „zdola“ o dosažení rovnosti tu stojí „spravedlivé“ jednání shora: prostě spravedlnost je vyšší cíl než pouhá rovnost, a to i tam, kde volání po rovnosti je oprávněné a tudíž jakoby „spravedlivé“.
(Písek, 080411-4.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Cicero kdysi napsal, že spravedlnost znamená, že se každému má dostat toho, co mu náleží (iustitia in suo cuique tribuendo cernitur, někdy se zkracuje na „suum cuique“). To ovšem není nejšťastnější výměr, protože celá váha potom spočívá na tom, co vlastně tomu či onomu opravdu náleží. Na čem to závisí? Na zvycích a zvyklostech doby a společnosti? Řekneme-li, že někomu něco náleží, musíme to zdůvodnit: náleží jednomu člověku něčeho víc než druhému? Nebo snad náleží každému všeho stejně? Není tomu spíš naopak, že každému se dostává něčeho víc než druhým a něčeho naopak méně než druhým? Nespočívá proto spravedlnost spíš v tom, že se tato původní (a tzv. přirozená) nerovnost mezi lidmi (a to v nejrůznějším ohledu), má nějakým způsobem napravovat a vyrovnávat? To však jsme přešli k „danému stavu“, tedy k situaci, jaká je „dána“ jednak přírodou, jednak společností a postavením v ní (resp. postavením rodiny a užšího společenství, do kterého se ten či onen narodí nebo již narodil). Můžeme otázku spravedlnosti vztáhnout také na tuto původní (přírodní i společenskou) situovanost člověka (nebo snad dokonce kteréhokoli dalšího tvora)? Kdysi dávno Anaximander učil, že pomíjivost každé skutečnosti je splacením dluhu za nespravedlnost, že vůbec vznikla. Patočka tuto myšlenku oživil a reinterpretoval v tom smyslu, že každý, kdo se narodil, má dluh, který ve svém životě má splácet. Je v obec možné chápat spravedlnost tak, že předchází všemu, že tu „je“ (tj. platí, vládne) ještě dříve, než cokoli vznikne?
(Písek, 081031-2.)