Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

Byl to asi jako první Aristoteles, kdo použil tohoto výrazu: „toto-zde“ (TODE TI). Jde však především o to, co tím budeme rozumět: máme přitom na mysli jen to, co je aktuálně právě nyní před námi, co můžeme právě teď vidět, slyšet, nahmatat, ochutnat, ucítit – anebo má na mysl to, co sice právě teď můžeme aktuálně vnímat, ale co si ihned zařazujeme do souvislosti s tím, co jsme mohli vnímat před chvílí, eventuelně i před delší dobou, a ovšem také s tím, co očekáváme, že budeme moci nadále vnímat ještě po chvíli a možná i po delší době, tedy do souvislosti s tím, co si pro věrohodný a smysl dávají „vjem“ (který nikdy není bodové hic et nunc) doplňujeme něčím z toho, co jsme už „zažili“ (aktuálně, ale už si to jen pamatujeme), a také něčím z toho, co očekáváme, že ještě „zažijeme“ v nejbližší (a možná i vzdálenější) době (ale co nám také může být navzdory našemu očekávání odepřeno). Když to náležitě rozvážíme, musí nám být jasný závažný rozdíl mezi obojím: „toto-zde“ chápané jako momentální (dokonce bodová) aktualita je pouhá dodatečná konstrukce mysli, tedy nic původního, nic, co bychom mohli považovat za nějaký první základ našeho mínění; je to jen zlozvyk či pazvuk, že to tak špatně reflektujeme. Naproti tomu „toto-zde“, chápané jako smysluplný vjem, do něhož původně náleží i něco z minulého vnímání (a tedy ze zkušenosti), ale i z toho, co (na základě zkušenosti) očekáváme, znamená něco skutečného, co sice právě teď a zde máme nějak před sebou, ale nejen teď a zde, nýbrž jako něco, co přinejmenším nějakou dobu trvá ve svém „bytí“, tj. ve svém dění, které je nějak sjednoceno, integrováno (i když jen v důsledku úsilí a tedy vždy jen částečně a s poněkud rozmazanými konturami tam, kde jde o přechod od této jednoty k ostatku okolí a tedy k mnohosti). Jenom v tomto druhém případě je „toto-zde“ odkazem ke skutečnosti, která není ani produktem, ani funkcí našeho vědomí.
(Písek, 060806-1.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Každá zbabělost, každá zdrženlivost je pro spisovatele hříchem. Jeho smělost tkví v tom, že říká věci. Musí je říkat, přestože za ně nese odpovědnost.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Veřejnost zbavuje člověka upřímnosti. Je ještě možná veřejná pravda?
Jejím první předpokladem by bylo, že na otázky nebudeme jen odpovídat, ale sami si je i klást. Cizí otázky deformují, přizpůsobujeme se jim, smiřujeme se se slovy a pojmy, kterým bychom se měli za každou cenu vyhýbat.
Člověk by měl používat jen slov, která naplnil novým smyslem.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)