Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

Ptejte se, k jakému boji sociálnímu, politickému, mravnímu, náboženskému je výzvou spis filosofický – a dostanete odpověď o jeho významu.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 7.)

Emanuel Rádl (1933)

Filosofie neplatí jen abstraktní hodnotou svých pouček, nýbrž i temperamentem a životní praxí svých přívrženců.
(0244, Romantická věda, Jan Laichter, Praha 1918, str. 253.)

Emanuel Rádl (1933)

Filosof je nejšťastnější, je-li odloučen od vlády veřejného mínění, je-li ve své tiché pracovně; věří, že tam jemu (a nikomu jinému) zjevuje se absolutní pravda; on sám mluví s Bohem, on sám stojí tváří v tvář absolutnu; on pochopil, on je prorokem nové pravdy, kterou nikdo nechce uznat. Není, nechce být mluvčím veřejného mínění; protestuje proti němu ve jménu své pravdy.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 3.)

Emanuel Rádl (1933)

Výklady Rickertovy ukazují, že hodnotami rozumí konec konců také jen objektivní skutečnosti, které se od přírodních liší jen tím, že to jsou názory lidské. ...
Jak by však bylo možno jednat neutrálně o hodnotách? Kdo nevěří, pro toho neplatí hodnoty; každá hodnota je moje hodnota a platí jen potud, pokud za ni sám ručím; podstatou kultury jest, že není neutrální.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)

Jan Patočka (1947)

Ale to by nebyl ten dodnes opojný, dodnes dráždivý a elektrické údery rozdávající Šalda, kdyby se nebyl setkal na své cestě s několika mocnostmi duševního života, které jej přinutily tuto spirituální a spiritualistickou dominantu podrobit zvláštnímu procesu rozkladného zborcení; ztratila v něm všecko „klasické“, stala se méně jasnou a přehlednou, ale zato se v ní objevily otázky, naléhavé a ožehavé bolesti. Když dnes berete do rukou svazky Zápisníku, největší dojem není ten, kterým na nás působil ve chvílích, kdy vycházel, totiž dojem nesmírného /134/ intelektu, který ovládá tolik kultur, tolik problémů, tolik oborů, tolik rejstříků slohových, dojem mistra v šermu nejvyššího stylu, kterému vítězství je povinností – dnes dojem nejsilnější je právě opačný: je patrná občasná pedantičnost, stopy universitního provozu, je patrno občas, že jeho duchovědná analýza má různé síly a hloubky, ale co nejvíce uchvacuje, je neúprosnost vůči sobě, vůle nezkolébat a nebýt zkolébán, vydržet u toho, co bolí a čemu se Šalda za žádnou cenu nechce skrýt.
Jaké to byly duševní mocnosti, s nimiž se tak Šalda stýkal a které ho natolik přibližují dnešku? Samé mocnosti protiklasické, protiosobnostní, skoro samé faktory přnelomné a výbušné. Především revoluční socialismus, zvlášť v marxisticko-komunistické formě, s nímž sice nikdy nesplynul, ale který uznával jako důležitou metodu vedle jiných; teoreticky mu byl důležitý zvlášť jako metoda odhalující, nemaskující, prakticky mu byl zvlášť ve formě ruského revolučního budovatelství mocným pólem společenské rekonstrukce proti buržoazně liberálnímu úpadku a chaosu. Dále psychologické odhalovatelství především Nietzschovo, které analýza zajisté zjistí jako jeden z posledních faktorů jeho kriticismu. ... Kromě Nietzscheho v témže směru odhalovatelství zaujali Šaldu i menší, jednostrannější pokračovatelé a zjednodušovatelé tohoto hloubkového objevitelství, Freud a Jung. Vedle Nietzscheho Dostojevskij, rovněž takový odhalovatel propastí, v němž však Šalda cítil znít i kladnou strunu životní víry, která hory přenáší.
To všecko byly podněty k stálé myšlenkové revizi, k velikému vnitřnímu sváru. Neboť jim je všem nějak společný důraz, sice různě rozdělený, ale přece nepopiratelný, na konečnost a závislost lidské osoby. ...
(Šalda mezi včerejškem a dneškem, in: 7331, Umění a čas I, Praha 2004, str. 133-34.)