Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (2012)

..., neboť kdo nenávidí a mnoho protestuje, ten prozrazuje velikou závislost, jako se ukazují nemocní lidé, kteří sice pořád vzdychají na svoji nemoc, ale natolik si na ni tak zvykli, že by bez ní ani nemohli žít.
(Poznámky ke katolickému sjezdu, in: KR 8, 1935, str. 262.)

Emanuel Rádl (2012)

„Protest jest jedinou obranou lidí slabých. Spisovatel však jest nejméně slabým člověkem tam, kde formuje novou ideu. Tu jedinou překážkou mu jest nepoddajné slovo, kterého protestem nejméně překonáš. Nová pravda jde do hloubky, kdežto protest se lepí na to, co už jest – tím hůř, protestuješ-li proti samému povrchu věcí.“ „Protesty do hloubky otázek nevedou.“ „V tom právě jest úkol umělcův, aby chápal, kde jiní lidé popírají, aby líčil, kde jiní vyvracejí, aby podával plastickou věc, kde jiní podávají hranaté ano nebo ne!“

Emanuel Rádl (2012)

Kdyby mladí lidé dovedli nahlédnout, jak pouhé protestování je nicotné !
(str. 36)
...; ne že bych snad odsuzoval šmahem marxistickou ideologii; ale bídu lidskou je třeba studovat a je třeba konkretně pomáhat, nikoli jen protestovat.
(str. 40)
(Socialističtí radikálové, in: KR 8, 1934, str. 36 a 40.)

Emanuel Rádl (2012)

Vzpomínal jsem a upřímně se přiznám, já sám nemám ani kouska toho ducha protestování v sobě.
(str. 246)
A když tu tak vzpomínám na o české pohoršování nad jesuity a nad Římem, napadá mě, nemá-li podobný psychologický původ jako pohoršování nad Němci; není-li to jen filosofie českých lidí devatenáctého století, nesamostatných, maloměšťáckých, bez vlastní víry, kteří jakoby jen parasitují na duchovním životě tím, že odsuzují druhé a protestují proti nepřátelům. Není tato nenávist jen projevem toho, co Adler jmenuje „Minderwertigkeitskomplex“? Budiž jakkoli, mně schází smysl pro toto neustálé podezřívání a odsuzování. ...
(str. 247)
(Výlet do Itálie, in: KR 8, 1935, str. 246 a 247.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Dějiny si zachovávají moment apelativnosti dokonce i tehdy, když už pominuly a staly se minulostí. To znamená, že minulost není pouze přehlídkou „byvších předmětů“, které lze popisovat a zkoumat o to snáze, že se s nimi již nic neděje (ve smyslu výroku, že co se stalo, nemůže se již odestát). Náš vztah k minulosti nemůže být redukován na konstatování tzv. faktů (ostatně už sám tento termín naznačuje, že jde o něco „udělaného“, vytvořeného, ať už námi nebo někým před námi). Ve studiu minulosti tedy nikdy nejde jen o chladné poznávání nezaujatého pozorovatele, neboť ten si už svou nezaujatostí staví nepřekonatelné překážky porozumění tomu, co se v minulosti skutečně dělo a co se skutečně stalo. Porozumění dějinám již minulým se nijak bytostně neliší od porozumění dějinám aktuálně probíhajícím: vždycky jde o to, vstoupit do samých dějů, a to znamená do zápasů, a aktivně se jich účastnit (např. tím, že se postavíme na určitou stranu). V aktuální přítomnosti to děláme např. ve své občanské praxi, při porozumění minulosti si však musíme alespoň jako interpreti najít rovněž své místo a své pozice. Kdo to neučiní, nemůže opravdu porozumět tomu, co se kdysi dělo, a to naprosto stejně, jako člověk, který nezaujme nějaké pozice v aktuální situaci, nikdy nemůže dost hluboce porozumět své přítomnosti. (Vždyť přítomnost je vždy jeho – tj. něčí – přítomností a znamená, že je „při tom“, když se něco děje a také jak se to děje.) To znamená, že při pokusu o porozumění i velmi dávným událostem je třeba se soustředit nejenom na to, co se – vnějšně viděno – doložitelně stalo, ale také na to, s jakými nadějemi ono dění bylo spojeno anebo jaká nebezpečí a jaké hrozby s sebou přinášelo. A tu nejde jen o nějakou subjektivitu oněch lidí, kteří tehdy žili a onu dobu, ony události prožívali, ale o to, k čemu se ta jejich subjektivita vztahovala. A to právě nemůžeme redukovat na to, co se stalo (jak to dnes už víme, zatímco tehdy, když se to aktuálně odehrávalo, to lidé ještě nevěděli, rozhodně ne v oné plnosti a definitivnosti, jak se nám to dnes jeví).
(Praha, 00118-2.)