Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

... ; filosofie se nesmí pokládat za něco jen knižního, filosofie je a chce být životem – ...
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 116.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Zajisté lze přičíst jeden rozšířený zvyk, jak se čtou nové texty, omezenosti člověka. Ale navzdory tomu, že to v jednotlivým případech lze omluvit, nelze připustit, aby se to stalo převažující metodou, ba spíše tolerovanou a uznávanou „zvyklostí“. Jde o to, že nový text se čte prizmatem něčeho, co už známe, co jsme už nějak (většinou s námahou a vynaložení času i energie) zpracovali a co teď chceme znovu použít. Obvykle se žádá, aby byl filosofický text čtivý, aby byl také vtipný a pokud možno přesvědčivý, ne-li strhující. Nudné texty jsou pomíjeny a dlouho zavrhovány, než najdou příslušně přesvědčivé a strhující interprety a následovníky. Kdysi bylo pro mne (a nejen pro mne, pro „nás“) pozoruhodným zážitkem a zkušeností, jak nám Patočka, zprvu prý nadšený Teilhardem de Chardin (přečetl tehdy jeho „Phénomène“), ale nyní již s kritickým odstupem, v celé pozdně odpolední přednášce (shodou okolností k tomu došlo právě u nás ve Slovenské) vyložil, že to je adaptovaný Bergson. Krátce na to vyšla v německém referátovém filosofickém časopise recenze Karla Löwitha, a Patočka sám v našem kruhu zavedl znovu řeč na Teilharda (bylo to u Paloušů, už v novém bytě) a – pod vlivem poměrně krátké Löwithovy recenze – jej vyložil jako nietzscheána. Byl jsem tehdy pln obdivu, že Patočka, který Teilhardův nedávno právě vyšlý „Le Phénomène humain“ měl na poměrně krátkou dobu vypůjčený z knihovny Filosofické ústavu (a v té době už knihu četli zase jiní, takže se momentálně k němu nemohl znovu vrátit), byl po dalších asi 3 týdnech schopen snad dvě hodiny vykládat Teilharda jako nietzscheána, a dokládat to poměrně přesvědčivě a mnohem detailněji, než jak to mohlo být v té Löwithově recenzi. S odstupem doby si však stále víc uvědomuji jakousi závažnou vadu takového přístupu k autorovi, který je založen na zkoušení toho, na které „kopyto“ bychom ho mohli tak nejspíš narazit. V čem vlastně spočívá tato vada? Inu, prostě v tom, že nám tak přestává jít o autora a jeho „věc“ a že se naším cílem místo toho stává jeho převedení nebo přímo redukce na nějakého myslitele jiného, kterého už známe. Zajisté, v té záplavě filosofické literatury se něco takového stává takřka nutností, ale má to jistý omezený smysl jen tam, kde jde skutečně o druhořadé autory resp. o eklektiky nebo dokonce plagiátory. Takoví však přece ani nestojí za větší pozornost ani za recenze. Mám pevně za to, že v případě autorů, kteří za to vskutku stojí, tj. v případě opravdových myslitelů, „pravých filosofů“, musí stále zůstávat naším cílem setkání nejen s autorem, ale především s tím, oč autorovi v nejhlubším smyslu šlo, k čemu směřoval, když svůj text psal. Zařazení autora, použití nějakého předem připraveného prizmatu, v němž se takový nový autor může jevit jako srozumitelnější a čitelnější, nelze šmahem zavrhnout, ale je třeba trvat na tom, že to je pouze jeden z prostředků, jak se dostat ne k autorovi, ale k tomu, oč autorovi šlo. A ovšem postavit se právě k tomu „čelem“, tj. posoudit právě toto, nikoli pouze způsoby, jak se autor ke své „věci“ dostával, jak se pokoušel k ní třeba jen poukázat, zkrátka kam směřoval. A k takové skutečnému „setkání“ se pak musí osobně dostavit také „recenzent“ (a neschovávat se na to, co už jiní o někom jiném napsali).
(Písek, 080125-2.)

Martin Heidegger (1927-28)

... Každému filosofickému úsilí zůstává něco bytostně nejasného, a i to nejradikálnější úsilí zůstává nedokončené a rozumí si v pravém slova smyslu absolutně teprve tehdy, když se pochopí ve své konečnosti.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. Jan Kuneš, Praha 2004, str. 15.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Filosof musí mít nějaké ponětí o tom, co to „je“ filosofie resp. jaký to je vlastně závazek, který na sebe vzal, když se rozhodl „filosofovat“, a v čem tento závazek hlavně spočívá. Zároveň si však každý skutečný filosof musí při své práci a zejména při studiu (a úsilí o chápání) jiných filosofů stále silněji uvědomovat, že takové ponětí se může spoléhat jen na to, čím vším až dosud filosofie byla a jak byla chápána, tedy že toto ponětí může upřesňovat pouze s pohledem zaměřeným dozadu, do minulosti (a i tam s tím zajisté jsou a budou značné potíže). Jakmile se však chce odpovědně postavit filosoficky na „vlastní nohy“, tzn. jakmile začne budovat své vlastní filosofické pozice a také své vlastní výhledy do budoucnosti a programy a projekty své vlastní myšlenkové práce, musí přinejmenším čas od času vykročit směrem, kterým se staří i nedávní filosofové nikdy nevydali, a kterým se nejčastěji nevydávají ani jeho filosofičtí současníci. Zajisté je dobré, když najde mezi svými současníky (a dokonce někdy i mezi staršími filosofy) některé, kteří aspoň tušili něco o možnostech těch kroků a těch nových směrů a ještě neprošlapaných cest, protože je i ve filosofii velmi těžké se spoléhat v takových případech jen na sebe a na své odhady a tuchy. Ale poslední rozhodnutí přece jen vždy závisí na filosofovi samém. A právě proto musí skutečný („pravý“) filosof takové kroky vždycky řádně uvážit jednak předem, zejména však dodatečně, protože ví lépe než kterýkoli jiný tvořivý intelektuál, že v každém takovém sebe promyšlenějším kroku je vždycky také něco, co nezamýšlel, na co dokonce vůbec nepomyslel, ba co mu po podrobnějším přezkoumání může odhalit něco zcela nového, novou možnost, novou perspektivu, ba dokonce něco „pravého“ a „pravdivého“, o čem si může být naprosto jist, že to není jeho produkt, jeho vlastní výtvor, ale že to je spíš jakási pozoruhodná odpověď na jeho tázání. Filosofie se pak stává jakýmsi typem docela zvláštního tázání, možná téměř jakousi „modlitbou mysli“, v níž je přítomno očekávání na to, co přesahuje všechny lidské možnosti (včetně filosofování), a co může být zaslechnuto a uslyšeno pouze za předpokladu náležité filosofické přípravy. A ta je ovšem vždycky – jako každá příprava – nutně zatížena starými návyky a tendencemi, vůči nimž se zase každý opravdový filosof musí vždy znovu obrňovat a které musí vždy znovu zbavovat jejich převahy a převažující tíhy. Právě to pak můžeme poznačit jako charakteristiku každého „pravého“ filosofování, každé „pravé filosofie“ (ORTHÉ FILOSOFIA ve smyslu Platónově).
(Písek, 080111-1.)

Emanuel Rádl (1933)

Výklady Rickertovy ukazují, že hodnotami rozumí konec konců také jen objektivní skutečnosti, které se od přírodních liší jen tím, že to jsou názory lidské. ...
Jak by však bylo možno jednat neutrálně o hodnotách? Kdo nevěří, pro toho neplatí hodnoty; každá hodnota je moje hodnota a platí jen potud, pokud za ni sám ručím; podstatou kultury jest, že není neutrální.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)