Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (2012)

„Protest jest jedinou obranou lidí slabých. Spisovatel však jest nejméně slabým člověkem tam, kde formuje novou ideu. Tu jedinou překážkou mu jest nepoddajné slovo, kterého protestem nejméně překonáš. Nová pravda jde do hloubky, kdežto protest se lepí na to, co už jest – tím hůř, protestuješ-li proti samému povrchu věcí.“ „Protesty do hloubky otázek nevedou.“ „V tom právě jest úkol umělcův, aby chápal, kde jiní lidé popírají, aby líčil, kde jiní vyvracejí, aby podával plastickou věc, kde jiní podávají hranaté ano nebo ne!“

Emanuel Rádl (2012)

Kdyby mladí lidé dovedli nahlédnout, jak pouhé protestování je nicotné !
(str. 36)
...; ne že bych snad odsuzoval šmahem marxistickou ideologii; ale bídu lidskou je třeba studovat a je třeba konkretně pomáhat, nikoli jen protestovat.
(str. 40)
(Socialističtí radikálové, in: KR 8, 1934, str. 36 a 40.)

Emanuel Rádl (2012)

Vzpomínal jsem a upřímně se přiznám, já sám nemám ani kouska toho ducha protestování v sobě.
(str. 246)
A když tu tak vzpomínám na o české pohoršování nad jesuity a nad Římem, napadá mě, nemá-li podobný psychologický původ jako pohoršování nad Němci; není-li to jen filosofie českých lidí devatenáctého století, nesamostatných, maloměšťáckých, bez vlastní víry, kteří jakoby jen parasitují na duchovním životě tím, že odsuzují druhé a protestují proti nepřátelům. Není tato nenávist jen projevem toho, co Adler jmenuje „Minderwertigkeitskomplex“? Budiž jakkoli, mně schází smysl pro toto neustálé podezřívání a odsuzování. ...
(str. 247)
(Výlet do Itálie, in: KR 8, 1935, str. 246 a 247.)

Karl Jaspers (1935)

Um in das, was wahr und wirklich sei, den reinsten Blick zu gewinnen, der sich durch keine Fesselung an ein Besonderes festhalten und durch keine bestimmte Atmosphäre trüben lassen möchte, muβ der Mensch denkend in den weitesten Umfang des Möglichen zu dringen suchen. Dabei entsteht ihm folgende Erfahrung: Alles, was uns Gegenstand wird, und sei es das Gröβte, ist doch für uns stets noch in einem Anderen, ist nicht alles. Wohin wir auch kommen, der Horizont, der das Erreichte einschlieβt, geht weiter und zwingt, jedes endgültige Verweilen aufzugeben. Wir gewinnen keinen Standpunkt, von dem das geschlossene Ganze des Seins überblickbar würde, und keine Folge von Standpunkten, durch deren Gesamtheit sich das Sein auch nur indirekt als geschlossen kundgäbe. /36/
Nun aber leben und denken wir doch jederzeit in einem Horizont. Dadurch, daβ ein Horizont ist, sich also ständig ein Weiteres ankündigt, das dem gewonnenen Horizont wieder umgreift, entsteht die Frage nach diesem Umgreifenden. Das Umgreifende ist noch nicht der Horizont, in dem uns jede bestimmte Weise des Wirklichen und des Wahrseins vorkommt, sondern das, worin jeder einzelne Horizont als in dem schlechthin Umfassenden, das nicht mehr als Horizont sichtbar wird, beschlossen ist.
(6759, Vernunft und Existenz, Piper, München etc. 1973, S. 35-36.)