LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Emanuel Rádl (1933)

Ptejte se, k jakému boji sociálnímu, politickému, mravnímu, náboženskému je výzvou spis filosofický – a dostanete odpověď o jeho významu.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 7.)

Emanuel Rádl (1933)

Filosofie neplatí jen abstraktní hodnotou svých pouček, nýbrž i temperamentem a životní praxí svých přívrženců.
(0244, Romantická věda, Jan Laichter, Praha 1918, str. 253.)

Ladislav Hejdánek (1996)

Ve filosofii dochází k pronikavé, tak říkající zásadní změně: z disciplíny, kterou nelze vymezit jinak než na základě (a tedy v rámci) určité filosofie, se stává něco jiného, než čím až dosud byla. To vede k pochybnostem o možnosti její re-generace, neboť pouhé přežití se zdá být do budoucnosti vyloučeno. Až dosud se navzdory všem vnitřním problémům tradovalo takové pojetí filosofie (které se pak nečekaným způsobem prosadilo ve vědách), v němž se ústředním cílem a rozhodující úlohou této zvláštní, jen v Řecku vymyšlené, ale pak do celého intelektuálního světa pronikající disciplíny stalo soustředit se na to, co jest. Filosofie si však ode všech věd udržovala jistý odstup právě v tom, že jejím primárním zájmem nebylo prostě všechno, co jest (i když také v tom se ode všech odborných, speciálních věd odlišovala svým zájmem nejen o cokoliv, nýbrž také o všechno jako celek), ale zejména smysl tohoto „jest“ či vůbec „býti“ (resp. – po jistých významových posunech – smysl „bytí“). Někteří myslitelé se pokoušejí celý soubor problematiky tohoto „býti“ resp. „bytí“ sklidit se stolu poukazem na to, že jde o záležitost pouze jazykovou (a tedy vůbec ne „věcnou“). Tím však jejich myšlení rychleji či pomaleji ztrácí filosofický charakter a buď se samo v sobě rozkládá a desintegruje, anebo je nuceno se konstituovat jako odborná věda. Dalo by se proto (samozřejmě s jistou závažnou nepřesností) říci, že filosofie stále víc opouští onen terén „jsoucího“, který z naprosto převažující většiny přenechává k výzkumu různým odborným vědám. Poměrně až do nedávné doby se řada myslitelů domnívala, že filosofii tak stále víc ubývá témat, jimiž by se mohla specificky zabývat. Ve skutečnosti dochází k tomu, že se filosofii (pochopitelně za určitých předpokladů) pronikavě rozšířily perspektivy a že se jí otevřely jakoby celé nové dimenze a snad přímo „světy“.
(Písek, 960723-1.)

Emanuel Rádl (1933)

Filosof je nejšťastnější, je-li odloučen od vlády veřejného mínění, je-li ve své tiché pracovně; věří, že tam jemu (a nikomu jinému) zjevuje se absolutní pravda; on sám mluví s Bohem, on sám stojí tváří v tvář absolutnu; on pochopil, on je prorokem nové pravdy, kterou nikdo nechce uznat. Není, nechce být mluvčím veřejného mínění; protestuje proti němu ve jménu své pravdy.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 3.)

Emanuel Rádl (1933)

Výklady Rickertovy ukazují, že hodnotami rozumí konec konců také jen objektivní skutečnosti, které se od přírodních liší jen tím, že to jsou názory lidské. ...
Jak by však bylo možno jednat neutrálně o hodnotách? Kdo nevěří, pro toho neplatí hodnoty; každá hodnota je moje hodnota a platí jen potud, pokud za ni sám ručím; podstatou kultury jest, že není neutrální.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)