Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Slovo metafyzika bylo původně vytvořeno pro knihovnickou potřebu; teprve dodatečně dostávalo v různých dobách a u různých myslitelů rozmanité významy. Přihlédneme-li k řeckému jazyku, znamená slovo „fysika“ něco jako fysické věci (ta fysika jako plurál) či skutečnosti, tedy nikoli disciplínu (hé fysiké; Aristotelova kniha nese název „tés fysikés akroasis“). Předložka či předpona meta- znamenala za nebo vedle (knihovnicky ovšem šlo o to, že soubor textů, které svým původem k sobě ani nenáležely, byl umístěn za knihami zmíněné Aristotelovy „Fysiky“). Historická okolnost, že meta- bylo do latiny převáděno jako „super“ je jak knihovnickému významu, tak Aristotelově „První filosofii“ cizí, je to „cizí příměsek“. Proto lze považovat v dějinách často se vyskytující termín „metafyzika“ za natolik uvolněný, že se můžeme plným právem pokusit mu dát svůj vlastní (a tedy relativně „nový“) význam. Všechny „fyzické“ skutečnosti budeme chápat jako věci smyslově vnímatelné (tj. na které lze reagovat zvnějšku, tedy které takový vnějšek mají, i když nemusí nutně být na vnějšek redukovatelné). „Metafyzický“ přístup budeme tedy chápat jako pokus o pochopení toho, co se přístupu zvnějška vymyká, tedy co buď vnějšek vůbec nemá, anebo co sice svůj vnějšek má, ale jenom jako jeden aspekt, jednu stránku svého „bytí“. A protože řečtí myslitelé byli naprosto převážně orientování na zrakovost, byť povýšenou z pouhé smyslovosti na povahu přístupu myšlenkového (pravou skutečnost „vnímáme“ či spíše „registrujeme“ zíráním, nahlížením, „teoreticky“, „náhledem ducha“), čímž bylo zároveň všechno skutečné jakoby vymaněno z proměnlivosti, zbaveno pohybu a tím i času, můžeme v starohebrejské důrazu na „slyšení“ a „poslouchání“ vidět první významný krok k docela principiální otevřenosti vůči času a časovosti. To ovšem nesmíme hned znehodnotit poukazem na to, že jde jen o jiný druh smyslovosti resp. smyslového vnímání sluchem. Promluvení nebo zazpívání písně nemůžeme však mít „před sebou“ celé najednou a v jednom okamžiku, takže už nejde jenom o jiných druh smyslovosti, ale o jinou smyslovost resp. spíše vnímavost, sensitivitu a senzibilitu. Slovu „metafyzika“ proto můžeme dát právě ten význam, že tu jde o „vnímavost“ vůči tomu, co nejenom není celé vidět, a co nejenom není celé slyšet najednou a teď (hic et nunc), nýbrž co zejména nelze smyslově vnímat vůbec resp. bez čeho se žádné smyslové vnímání nemůže obejít, má-li opravdu do své vnímavosti zahrnout či zabrat všechny aspekty či stránky dané skutečnosti, tedy skutečnost vcelku (či celou, tj. včetně všeho, co k tomu náleží). „Prakticky“ to tedy znamená významné rozšíření tzv. vnímavosti daleko za hranice smyslovosti (chápané tradičně na základě pěti – eventuálně i více – smyslů – s veškerou problematikou, která se k tomuto chápání váže) – a zároveň to může být dostatečným důvodem pro volbu nového termínu, který bude co možno nejvíc významově osamostatněn od spjatosti s vědomím a myšlením, vůbec se „subjektivitou“, důsledně odlišovanou od „subjektnosti“.
(Písek, 140826-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Myšlenka, že metafyzika není jen záležitostí minulosti (a že tedy je možno a dokonce nutno se nejen bez ní obejít, ale dokonce ji usilovně potírat), ale že musí projít jakýmsi „vzkříšením“, se mi nejeví jako plně vystihující naši myšlenkovou situaci. Především je třeba si vyjasnit, jaký obsah a význam dáváme slovu „metafyzika“; je charakteristické, že ti, kde metafyziku usilovně odmítají a popírají, jsou vždy znovu přistihováni, jak je jejich myšlení neseno docela určitou „metafyzikou“, a navíc velmi nekultivovanou, protože neuvědomělou. Ale je tu ještě jiný neméně důležitý moment: termín „metafyzika“ nebyl původně ražen jako filosofický koncept, nýbrž jako pomocný termín knihovnický; filosoficky byl interpretován teprve dodatečně, a to s velkým zpožděním. A proto také nebyl a ani nemohl být interpretován v aristotelském duchu, ale v některých ohledech dokonce vysloveně proti etymologickým konotacím příslušných starších slov (s významy ještě předfilosofickými), zejména fysis, ale i meta). Křísit dnes „metafyziku“ nelze ani s odvoláním na Aristotela, ale ani na pozdější, zejména středověké, scholastické chápání; a už vůbec ne tu, kterou zavrhovali a odmítali myslitelé novověcí a tzv. moderní. Protože však ony „návraty“ nejsou možné – a ani by nedávaly dost smysl – je třeba považovat sám termín „metafyzika“ za uvolněný a pokusit se mu dát význam, který by dnes mohl obstát. To však v žádném případě nelze chápat jako nějaké „vzkříšení“ něčeho, co už předtím upadlo a odumřelo, nýbrž jako zcela nový pokus, postavený na nových základech a respektující novou myšlenkovou, konkrétně filosofickou situaci na konci 20. a počátku 21. století.
(Písek, 110823-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Pokud bych se měl pokusit o stručné vyjádření nejdůležitějších momentů, hrajících prvořadou úlohu v postavení požadavku „nové metafyziky“ pro „metafyzice staré“ (tradiční), bylo by možno použít známého a vždy znovu připomínaného vymezení tekdy nejmenované filosofické „vědy“ na počátku Aristotelovy 4. knihy tak zvané „Metafyziky“(což ovšem není Aristotelův termín). Aristotelés užívá vymezení tématu oné jím na uvedeném místě nejmenované vědy v následující podobě: zabývá se „jsoucím jakožto jsoucím“ (a tím, co k tomu náleží). Rozhodující tu je ovšem to, co zůstává zamlčeno, totiž co se chápe oním „jsoucím“ (event. „jsoucnem“, to on). „Novost“ dnešního možného chápání metafyziky by pak spočívala spíše jen v bližším upřesnění právě tohoto „jsoucího“, které by dovolilo ustavit tu základní distanci proti pojetí „tradičnímu“, které ono jsoucí chápalo jako esenci, případně substanci. Nová metafyzika by tedy mohla být charakterizována jako tematicky zaměřená na „jsoucí jakožto dějící se“, čímž by byla hned od počátku vyloučena možnost ponechávat „dějící se“ neboli změnu a pohyb „fysice“ (v Aristotelově chápání jakožto jediné disciplíně „první filosofie“, která se zabývá tím, co se mění) a za „předmět“ metafyziky stanovit to, co se nemění, co se neděje, co nevzniká (zrodem, tj. nerodí se) a nezaniká (tj. nehyne), což Aristotelés „přenechal“ druhým dvěma disciplínám „první filosofie“.
(Písek, 120902-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Předběžně a bez přílišného historického zatížení můžeme říci, že metafyzikou hlavně míníme jakýsi myšlenkový pořádek, umožňující vyložit nejen svět jako celek, ale také jednotlivé skutečnosti tak, aby vysvitly jednak „reálné souvislosti“, jednak souvislosti myšlenkové, zejména logické. Mohli bychom metaforicky mluvit také o jakémsi pojmovém lešení, ale to by zase sugerovalo, že jen něco navěšujeme na skutečné „reálné“) věci. zatímco ve skutečnosti jde spíše o něco jako prizma, jako určitým způsobem vybroušenou čočku nebo spíš soustavu čoček. Nejde tedy o žádné metafyzické základy „reálné“ skutečnosti, nýbrž o náš myšlenkový aparát, s nímž ke skutečnosti myšlenkově přistupujeme. Nesmíme proto propadat omylu (jemuž propadlo mnoho myslitelů v minulosti), že všude tam, kde se zabýváme metafyzickými tématy či problémy, jde o skutečnosti samé, nýbrž vždycky musíme podržovat v paměti, že to jsou naše myšlenkové a pak pojmové obrazy, konstrukce, které mají sloužit a nesmí být chápány jako to nejdůležitější. Metafyzika má sloužit tomu, abychom lépe rozuměli světu, do něhož jsme se narodili a vyrostli; metafyzika si nemá vytvářet nějaký svůj vlastní svět, jímž se pak bude zabývat, takže sama skutečnost bude odsunuta stranou.
(Písek, 121107-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Kant formuluje v předmluvě k Základům metafyziky mravů (6424, s. 11) zvláštní otázku: „přesto se zde ptám pouze na to, zda povaha vědy nevyžaduje, aby byly vždy důsledně rozlišeny empirická a racionální složka, a zda by neměla být před vlastní (empirickou) fyziku předřazena metafyzika přírody, kdežto před praktickou antropologii metafyzika mravů, jež by musela být důsledně očištěna od všeho empirického, abychom věděli, co vše může v obou případech vykonat čistý rozum a z jakých zdrojů čerpá sám toto své poučení a priori...“ Když nechám zcela stranou konkrétní kontext, ale i specifický kontext Kantovy filosofie, jeho pojetí empirie a apriornosti, zůstává nám otázka: čím se může (a musí) zabývat „metafyzika přírody“, co se však vymyká (empirické) fyzice, tedy přírodní vědě (resp. přírodním vědám)? Nejde nám o to, jak chápal „metafyziku“ sám Kant, ale jak ji dnes můžeme (třeba i pod jiným pojmenováním) chápat my.
(Písek, 120826-1.)