LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Emanuel Rádl (2012)

„Protest jest jedinou obranou lidí slabých. Spisovatel však jest nejméně slabým člověkem tam, kde formuje novou ideu. Tu jedinou překážkou mu jest nepoddajné slovo, kterého protestem nejméně překonáš. Nová pravda jde do hloubky, kdežto protest se lepí na to, co už jest – tím hůř, protestuješ-li proti samému povrchu věcí.“ „Protesty do hloubky otázek nevedou.“ „V tom právě jest úkol umělcův, aby chápal, kde jiní lidé popírají, aby líčil, kde jiní vyvracejí, aby podával plastickou věc, kde jiní podávají hranaté ano nebo ne!“

Emanuel Rádl (2012)

Kdyby mladí lidé dovedli nahlédnout, jak pouhé protestování je nicotné !
(str. 36)
...; ne že bych snad odsuzoval šmahem marxistickou ideologii; ale bídu lidskou je třeba studovat a je třeba konkretně pomáhat, nikoli jen protestovat.
(str. 40)
(Socialističtí radikálové, in: KR 8, 1934, str. 36 a 40.)

Emanuel Rádl (2012)

Vzpomínal jsem a upřímně se přiznám, já sám nemám ani kouska toho ducha protestování v sobě.
(str. 246)
A když tu tak vzpomínám na o české pohoršování nad jesuity a nad Římem, napadá mě, nemá-li podobný psychologický původ jako pohoršování nad Němci; není-li to jen filosofie českých lidí devatenáctého století, nesamostatných, maloměšťáckých, bez vlastní víry, kteří jakoby jen parasitují na duchovním životě tím, že odsuzují druhé a protestují proti nepřátelům. Není tato nenávist jen projevem toho, co Adler jmenuje „Minderwertigkeitskomplex“? Budiž jakkoli, mně schází smysl pro toto neustálé podezřívání a odsuzování. ...
(str. 247)
(Výlet do Itálie, in: KR 8, 1935, str. 246 a 247.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Základním fenoménem dějin a dějinného jednání lidí je jakási zvláštní překonávaná přetržitost, jakou mimo oblast dějin nikde v té podobě nenajdeme. Zvláštní na této přetržitosti je totiž to, jak je překonávána: prostřednictvím vědomého navazování, což předpokládá tzv. tradici, tj. předávání vědomostí, znalostí a dovedností starších až i dávných lidí lidem dnešním (pochopitelně k tomu náleží různé formy vzdělávání a výchovy). Každé navazování má ovšem nutně selektivní podobu, tj. tradovat je možno to i ono, a také tradenti jsou různí a proto si také různě z minulosti vybírají. K tradicím ovšem nepochybně náleží také různé výhledy do budoucnost a plány či programy toho, co je třeba udělat (pochopitelně také se vším tím, nač je možno a zapotřebí navazovat, neboť začínat takříkajíc „na zelené louce“ představuje právě doklad nedostatečně dějinného myšlení i dějinného jednání). Dějinnost dějin tedy spočívá v tom, že je možno navazovat i na to, co aktuálně není právě tu“, není to přítomno ani jako nějaký dozvuk včerejška, ale je od současnosti vzdáleno mnoho let, někdy dokonce staletí. A tak je možno se vracet daleko zpět, a na druhé straně plánovat a projektovat daleko kupředu – a tím velmi pozoruhodně jakoby rozšiřovat samu „přítomnost“. Zásluhou dějinné orientace dějinných subjektů může být nějaká „pominulá“, do minulosti se již vzdálivší skutečnost jakoby připomenuta, dokonce oživena, může být zapracována do plánů orientovaných do budoucnosti, a to i když mezi touto minulostí a aktuální přítomností zeje třeba značná časová mezera. Právě díky tomu pak ta budoucnost může nabýt na komplikovanosti, komplexnosti, velmi často také na specifické kvalitě, nemyslitelné právě bez onoho „navazování“.
(Písek, 080107-3.)