Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

Výklady Rickertovy ukazují, že hodnotami rozumí konec konců také jen objektivní skutečnosti, které se od přírodních liší jen tím, že to jsou názory lidské. ...
Jak by však bylo možno jednat neutrálně o hodnotách? Kdo nevěří, pro toho neplatí hodnoty; každá hodnota je moje hodnota a platí jen potud, pokud za ni sám ručím; podstatou kultury jest, že není neutrální.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)

Emanuel Rádl (1932)

Moje maminka byla prostinkou obchodnicí v malém městečku a já jsem studoval. Často jsme hovořívali o poměru těchto dvou povolání, obchodu a studia. Maminka byla hrdá na svůj malý obchod: na to že obchod uživí velkou rodinu, že obchodník má přímý styk s potřebami lidu, vyzná se v lidech a dovede jim poradit, že výsledek opravdové práce v obchodě je makavý, slovem, že obchod tkví jakoby v samém srdci života. Jaký vztah ke skutečnému životu má však studium, sedění nad knihami, čtení románů, spisování? Maminka uznávala význam studia a měla respekt před ním; k čemu však doopravdy jest? Jaký jest jeho poměr k té praktické činnosti, jejíž výsledek snadno rozpoznáš u obchodníka v krámě, u rolníka na poli, u zedníka na vystavěné zdi? ... Je už to velmi dávno, co jsme spolu takto hovořívali; zkusil jsem promyslit teď toto thema, nikterak neobvyklé v hovorech intelektuálů s lidmi povolání praktického. Ale nepodařilo se mi podat je tak, aby můj rozbor mohl /VI/ číst prostý obchodník, rolník, dělník,ačkoli vlastně o nich a o jejich poměru k idálům studovaného člověka tuto jednám; spis je mnohem učenější než být měl. To je nedostatek, který jsem nedovedl překonat; ale thema, poměr mezi praktickým zaměstnáním a studiem, zůstalo. (V Praze, v červnu 1932.)
(Dějiny filosofie I., předmluva, Praha 1932, s. V-VI.)

Emanuel Rádl (1933)

Od vystoupení Hobbesova do osmnáctého století reakce náboženská hledala cesty, jak překonat nevěru. Její práce nebyla sice marná, ale nevěry nepřekonala; naopak, nová filosofie, jakoby na posměch, navázala zrovna na obrany náboženství a pokročila směle dál proti metafyzice, theologii, křesťanství. Hume, osvícenství, francouzská revoluce, ruská revoluce ukazovaly, jak se nedá zadržet myšlenka jednou pojatá, dokud není dohrána do konce.
(7938, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 185.)

Emanuel Rádl (1933)

...Např. hledím z okna a ptají se mne: je zamračeno? Odpovím, ano, je zamračeno. Tu poznání obsahuje „tvrzení o tom spojení představ, které obsahuje opakování toho, co mi dává přímý názor poznat jako správné“. Takto „správná“ je odpověď žákova, která se kryje s tím, co je řečeno v knize. V životě je věc složitější. Když se mne ptají, je-li zamračeno, odpovím např. že to přejde, nebo že pro momentku je světla dost. Ve skutečnosti totiž nejde o krytí výroku se skutečností, nejde o poznání pro poznání; otázka o sobě vzatá, zda je zamračeno či nic, nás nezajímá, nýbrž poznání naše jde pořád vpřed, vyhmatávajíc, jak si máme vést, a určujíc naše kroky. Pravda tedy není jen formálním souhlasem výroku s daným objektem poznání, nýbrž je to světlo, kterým si svítíme na cestu. Když Ježíš řekl o sobě /565/ „Já jsem pravda“, nechtěl se vydávat za poslední noetickou záruku lidského poznání, nýbrž chtěl říci, že je vůdcem a rozhodčím v našem životě.
(7938, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 564-65.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Historicky došlo k tomu, že vědci se stále jednostranněji orientovali na „danou“ skutečnost, čímž měli na mysli takovou skutečnost, o níž se každý může znovu přesvědčit tím, že zopakuje vše, co důležitého učinil nějaký vědec před ním a dosáhl tím nějakého nového poznatku. Toto pravidlo je prakticky zákonem pro všechny exaktní vědy, a dnes i pro vědy, které usilují o to, aby exaktními také mohly být a aby se jimi skutečně staly, tedy například – a zejména – i vědy o životě (biologie, ale také medicína etc.). Ono „opakování“ mělo pochopitelně nejdříve (velmi dávno) následující podobu: někdo upozornil, že někdo nebo něco důležitého „támhle“ je (a třeba na to jen ukázal). Ostatní (nebo jen „ten druhý“) se tam podívali, zda to také uvidí (a tím zopakovali, co učinil a co uviděl ten první). Přihlédneme-li k tomuto pravidlu blíže, nemůžeme nevidět jisté problémy a potíže, s nimiž je uznávání a dodržování tohoto pravidla nutně spojeno. Především je zřejmé, že když jeden člověk (a může to být vědec) něco nového zjistí a objeví, a když na to upozorní druhého, nutně uplyne nějaká doba, takže když ten druhý se podívá stejným „směrem“ a když vskutku uvidí to, nač ho upozornil kolega, vidí a sleduje už něco jiného, protože všechno je v pohybu, všechno se mění, a zdá-li se nám, že se něco nemění, je to pouze proto, že skutečné změny přehlížíme. Všechno záleží na tom, jak rychle změny probíhají a kolik času uplyne mezi původním a tím dalším pozorováním. Tak třeba ještě Aristotelés mohl být přesvědčen, že hvězdná obloha je „nejblíž Pravdě“, protože se jen otáčí, ale jinak zůstává zcela beze změny. My dnes – dost dlouho po opuštění geocentrismu – víme, že v pohybu nejsou jen planety a jejich měsíce, ale hvězdy samy, celé galaxie a kupy galaxií, prostě vše velké i malé. Všechno se tedy ustavičně proměňuje – jak tedy se můžeme „exaktně“ soustřeďovat právě na to (a možná pouze na to), co zůstává stejné? Najednou vidíme, jak to s sebou přináší některé obrovské problémy, kterých si minulé věky vůbec nebyly vědomy, a pokud ano, kterých si málo všímaly a které odsouvaly stranou.
(Písek, 080622-1.)