Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1895)

Ta živé boje a spory posledního desítiletí mají smysl jen jako symptom té krise, kterou prožíváme. Ty boje a spory mají jen smysl jako pokus o přirozenou organisaci a dělbu národní práce; nové má se starému přičlenit, má staré oživit a obrodit. Starý systém je povalen – toho by neviděl jen slepý; běží teď o to, provádět nutnou organisaci a reorganisaci s poznáním zásad a s plným vědomím – k tomu však, nemáme-li budoucnost ponechat náhodě a jejím osobám, je teď především potřeba veřejné diskuse. Blaze nám, že o našich životních potřebách můžeme a chceme jednat odkrytě, odkrytě nejen před světem, ale i před sebou samými. Jen tak náš národní život a jeho zájmy mohou se stát životem a zájmy světovými: naše otázka, otázka česká je buď otázkou světovou anebo otázkou není.
(6746, Naše nynější krise, in: ČO + NNK, Praha 1948, str. 287.)

Emanuel Rádl (1942)

Žádný filosof z doby antické a z raného středověku necítil rozpor mezi svým učením a učením Aristotelovým; víra v Aristotelovu autoritativnost nepocházela z víry v jednotlivé poučky Aristotelovy, nýbrž pocházela ze společného a jednotného přesvědčení o pod/33/statě světa. Podle Aristotela je svět (vesmír i s jednáním lidským) účelný, tj. správný, dokonalý, srozumitelný; podobá se obrovskému organismu tak, že jako v organismu jsou oběh krevní – řízení teploty tělesné, výživa atd. účelné, správné, potřebné, přirozené. I v této věci Aristotelés souhlasil s dobou archaickou i s celou vzdělaností antickou a středověkou, že svět je harmonický, že jest „kosmem“, tj. dokonalým útvarem. Nová doba, počínajíc renesancí, opustila víru v kosmos, tj. v dokonalost, účelnost, správnost světa. Opustila ji právem? ...
(7622, Útěcha z filosofie, Praha 1994, str. 32-33.)

Emanuel Rádl (1942)

Protože Aristotelés byl zajedno s Asií a s Egyptem, byla později bez obtíží přijata jeho filosofie jednak alexandrijskou vědou (z velké části orientální) a ještě později arabskými theosofy.
Žádný filosof z doby antické a z raného středověku necítil rozpor mezi svým učením a učením Aristotelovým; víra v Aristotelovu autoritativnost nepocházela z víry v jednotlivé poučky Aristotelovy, nýbrž pocházela ze společného a jednotného přesvědčení o pod/33/statě světa. Podle Aristotela je svět (vesmír i s jednáním lidským) účelný, tj. správný, dokonalý, srozumitelný; podobá se obrovskému organismu tak, že jako v organismu jsou oběh krevní – řízení teploty tělesné, výživa atd. účelné, správné, potřebné, přirozené. I v této věci Aristotelés souhlasil s dobou archaickou i s celou vzdělaností anitkcou a středověkou, že svět je harmonický, že jest „kosmem“, tj. dokonalým útvarem. Nová doba, počínajíc renesancí, opustila víru v kosmos, tj. v dokonalost, účelnost, správnost světa. Opustila ji právem? Nikdy neprokázal, že by svět účelný, rozumný, pochopitelný nebyl – nýbrž předpokládá se teď, že jest náhodný. Předpokládá se tak právem?
Život náhodný není; spekulace o mechaničnosti, pouhé hotovost a bezsmyslnosti života, rozšířené renesancí a novou dobou, jsou už opuštěny; jestliže však není náhodný život, který vládne nad povrchem zemským, jak spojíme účelnost života s náhodností vesmíru?
Aristotelés ovšem chápal i přírodní dějství jako dějství organické, účelné, pochopitelné, rozumné. Rozeznával totiž dvojí dějství, jedno přirozené, druhé násilné. Toto rozlišení, jehož základ jest zřejmě vitální, ba morální, nová doba odstranila. Odstranila je právem?
...
(7622, Útěcha z filosofie, Praha 1994, str. 32-33.)

Emanuel Rádl (1933)

Jak se Schellingovi podařilo vyjádřit způsob myšlení německých vzdělanců jeho doby, je vidět z velkého množství spisovatelů, kteří se v jeho době a ve styku s ním opíjeli podobnou mystikou. Nová filosofie, opřená /364/ o tuto poesii a umění, byla za Schellinga na vrcholu a zachvacovala nejpřednější duchy. Což nebyl Goethe předchůdcem, Kant zákonodárcem tohoto způsobu filosofování? Bratří Schelgelové, August W. (1767-1845), literární kritik a jazykozpytec a Friedrich W. (1772-1829), literát a filosof, byli nadšenými a vlivnými schellingovci; se Schleirmacherem a některými jinými založili „romantickou školu“ s programem protiosvícenským; opovrhovali metodičností, rozumovou jasností a libovali si v excentričnostech. Jejich filosofie byla mělká. ...
(0948, Dějiny filosofie II, Praha 1933, str. 363-64.)

Emanuel Rádl (1935)

Tato brožura se obrací na ty Němce našeho státu, kteří věří v pokrok, tedy na socialisty a na liberály, kteří jsou ochotni i v nových podmínkách pokračovat ve velkém kulturním boji minulého století. Vím, že jejich počet je mnohem větší, než si my, Češi, představujeme; nám, českým pokrokářům, leží na srdci jejich síla a jejich vliv; s nimi chci v této rozpravě diskutovat o podstatě pokroku. Místo o pokroku lze také hovořit o svobodě nebo právu a povinnosti každého jednotlivce ručit osobně za směr světového dění.Jedná se o pokrok, který roznítil nadšení spoluzakladatelů věku osvícenství; jeho jménem byl započat boj za vládu rozumu, za vzděláni lidu, za sociální povznesení nejnižších tříd a za vládu techniky, bok, který trvá až do našich dní. Epochální boj, o němž si lidstvo bude vyprávět po staletí a který pomohli vyhrát také Němci, i Němci sudetští. Neoslavovali císaře Josefa II., jednoho z předních zastánců pokrokových ideálů, jako svého vlastního hrdinu?
Slovo „pokrok“ je asi opotřebované a jeho smysl je vybledlý; probouzí vzpomínky na dávno uplynulé doby. ...
(K politické ideologii sudetských Němců, in: O německé revoluci tec., Praha 2003, str. 95.)