Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

Ptejte se, k jakému boji sociálnímu, politickému, mravnímu, náboženskému je výzvou spis filosofický – a dostanete odpověď o jeho významu.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 7.)

Emanuel Rádl (1933)

Filosofie neplatí jen abstraktní hodnotou svých pouček, nýbrž i temperamentem a životní praxí svých přívrženců.
(0244, Romantická věda, Jan Laichter, Praha 1918, str. 253.)

Emanuel Rádl (1933)

Filosof je nejšťastnější, je-li odloučen od vlády veřejného mínění, je-li ve své tiché pracovně; věří, že tam jemu (a nikomu jinému) zjevuje se absolutní pravda; on sám mluví s Bohem, on sám stojí tváří v tvář absolutnu; on pochopil, on je prorokem nové pravdy, kterou nikdo nechce uznat. Není, nechce být mluvčím veřejného mínění; protestuje proti němu ve jménu své pravdy.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 3.)

Emanuel Rádl (1933)

Výklady Rickertovy ukazují, že hodnotami rozumí konec konců také jen objektivní skutečnosti, které se od přírodních liší jen tím, že to jsou názory lidské. ...
Jak by však bylo možno jednat neutrálně o hodnotách? Kdo nevěří, pro toho neplatí hodnoty; každá hodnota je moje hodnota a platí jen potud, pokud za ni sám ručím; podstatou kultury jest, že není neutrální.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)

Blahoslav Fajmon (2010)

V novém filmu T. Gilliama Imaginarium Dr. Parnasse spolu vedou rozhovor ďábel a mnich. ...
Neuvedl jsem, které repliky patří mnichovi a které ďáblu. Zkusmo si doplňte příslušné postavy sami. Odhaduji, že roli obhájce, který tvrdí, že příběh je nezbytný pro samotnou existenci vesmíru, přisoudíme mnichovi. Vždyť to druhé, zpochybňování příběhu, se zdá být něčím ďábelským. Širší rámec Gilliamova Imaginaria tomuto našemu prvnímu impulsu dává za pravdu. Ale co kdybychom (bez souvislosti s kontextem filmu a nejspíše i mimo záměr autora) v tomto krátkém výseku ony dvě role obrátili? Je myslitelné, že by se tak nepříjemně vyptával mnich, kdežto ďábel obhajoval nezbytnost vlastního příběhu? Tedy – je možné, že vyprávění příběhu není samo o sobě nutně dobré a bohulibé? Že ďábelskost nespočívá ani tak v absenci příběhu, jako spíše v urputné obraně vlastního příběhu?
Přehršel autobiografií politiků a celebrit, které zaplavují knižní trh, jsou hmotným odrazem obecného povědomí, že právě skrze vyprávění vlastního příběhu je člověk schopen uspořádat, vysvětlit a ospravedlnit svou existenci. Zdá se, že i to, co v našich životech zprvu vypadá jako nepřijatelné zlo, lze obhájit, pokud se jen dostane slyšení našemu příběhu. V něm dokážeme, že trajektorie kauzality zla má svůj původ mimo nás (zde poslouží neutěšené dětství, frustrace, újmy, nespravedlnosti, osobní tragédie, ale postačí i menší bebíčka a bolístky). Tam, kde se ke slovu dostává svéprávný vypravěč (upřímného) autobiografického ‚svědectví‘, už není nutné vyznávat hříchy. Odpuštění zde není odpovědí na ochotu hříchy vyznat, ale odměnou za vypravěčskou schopnost hříchy vysvětlit. A proto položme ještě jednou a jinak tu podivnou otázku: Má i ďábel (tedy ten, který nemůže jinak, než lhát – Jan 8,44) svůj vlastní příběh? A pokud ano, neulpívá pach této ďábelskosti na každé autobiografii? Nejsme právě při ‚vyprávění vlastního příběhu‘ nejvíce náchylní k sebeklamu? V takovém případě by byl okamžik, kdy my, sebe-vypravěči ztichneme, prvním krokem k vykoupení.
Vždyť právě v okamžiku ticha si i Gilliamův mnich uvědomil: „Už je mi to všechno jasné, průzračně jasné. S námi tady to nemá nic společného. Někde na tomto světě, právě teď, někdo vypráví příběh. Jiný příběh. Ságu, milostný příběh, pohádku o nešťastném skonu. Na tom nesejde! Ten teď živí vesmír. To proto jsme pořád tady.“ Škoda jen, že se doktor Parnassus místo sázek s ďáblem nepokusil najít tohoto jiného Vypravěče.
(Co to tu všichni děláte? Protestant 21, 2010, č. 2, str. 1.)