LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Emanuel Rádl (1932)

Moje maminka byla prostinkou obchodnicí v malém městečku a já jsem studoval. Často jsme hovořívali o poměru těchto dvou povolání, obchodu a studia. Maminka byla hrdá na svůj malý obchod: na to že obchod uživí velkou rodinu, že obchodník má přímý styk s potřebami lidu, vyzná se v lidech a dovede jim poradit, že výsledek opravdové práce v obchodě je makavý, slovem, že obchod tkví jakoby v samém srdci života. Jaký vztah ke skutečnému životu má však studium, sedění nad knihami, čtení románů, spisování? Maminka uznávala význam studia a měla respekt před ním; k čemu však doopravdy jest? Jaký jest jeho poměr k té praktické činnosti, jejíž výsledek snadno rozpoznáš u obchodníka v krámě, u rolníka na poli, u zedníka na vystavěné zdi? ... Je už to velmi dávno, co jsme spolu takto hovořívali; zkusil jsem promyslit teď toto thema, nikterak neobvyklé v hovorech intelektuálů s lidmi povolání praktického. Ale nepodařilo se mi podat je tak, aby můj rozbor mohl /VI/ číst prostý obchodník, rolník, dělník, ačkoli vlastně o nich a o jejich poměru k idálům studovaného člověka tuto jednám; spis je mnohem učenější než být měl. To je nedostatek, který jsem nedovedl překonat; ale thema, poměr mezi praktickým zaměstnáním a studiem, zůstalo.
(V Praze, v červnu 1932.)
(Dějiny filosofie I., předmluva, Praha 1932, s. V-VI.)

Emanuel Rádl (1942)

A proto jsem v dobách své nemoci znovu a znovu pročítal Platonovo vypravování o Sokratovi, o jeho odsouzení, o víře v nsmrtelnost, o jistotě, že pravda je pánem lidí nikoli služebníkem. Sokrates je naším pravým učitelem metafysiky a bude jednou záchranou pro svět, který utonul v sofistice. Dbám přitom rozdílu mezi Sokratovým /17/ učením, že vědění (theorie) je základem života, a mezi myšlenkou, kterou zde hájím, že nejvyšší věcí je zákon, přikázání, autorita. V praxi však rozdíl je menší než by se zdálo, neboť morální autorita k nám mluví skrze rozum, skrze poznání ; a vědění, jak Sokrates učil, nutně, samo sebou vede k jednání, které není možné bez normy, bez přikázání, bez poslušenství.
Hlavní věcí je učení Sokratovo, že je jen jedna pravda, jedna čest, jedna spravedlnost, jedno rozumné jednání.
(0613, Útěcha z filosofie, Čin, Praha 1946, str. 16-17.)

Emanuel Rádl (1932)

Nenapadá mi odsuzovat theologii: křesťanství je bez theologie nemožné, ba theologie mu teprve dodává, abych tak řekl, kulturního významu; theologie je soustavnou teorií, jednotnou formulací křesťanské praxe; v úsilí theologickém (jako ve filosofickém) proniknout do podstaty věcí je něco možného, odvážného, vzdělaného. Potřebujeme tedy nutně theologie, a je velkou zásluhou Barthovou a Brunnerovou, že nám ukázali na tu potřebu – ale potřebujeme smělé revize staré theologie ve jménu lásky k bližnímu, neboť vzpoura proti křesťanství od počátku nové doby, od Hobbesa až do komunismu, je namířena v prvé řadě proti theologii; ta vzpoura přece má nějaký smysl a nelze prostě přes ni přejít k dennímu pořádku! Základní chyba této staré theologie (kterou theologové krize znovu nám doporučují) jest, že staví Boha příliš vysoko mimo lidský život; jako by to, co děláme na tomto světě (v sociálním životě, politice, vědě) bylo mimo přímý vztah k Bohu, jako by osudy světa měly svoji zvláštní zákonitost a vedle toho jako by existoval náš poměr k Bohu. To je názor zhola neevangelický: k Bohu se nelze dostat jinak než skrze bližního, tj. jednáním na tomto světě; cokoli uděláte jednomu z lidí, Bohu jste udělali; život rodinný, volby do parlamentu, jednání mezinárodní, všechno je přímou službou Bohu.
(Obtíže křesťanské etiky, napsáno 1932, ale nevyšlo; otištěno bylo až:
Křesťanská revue, 111109-1.)

Emanuel Rádl (1918)

Tak byl připravován biologický názor světový. Nebyl proveden ani důsledně, ani s plnou uvědomělostí a jeho poměr k názoru mechanistickému nebyl ještě vůbec řešen; noví vědci cítili jen všeobecně, že i oni, jakožto biologové, mají právo rozhodovati o filosofických otázkách a že mechanistická řešení starého stylu již nestačí; jinak však se cítili sami mechanisty. Herder, Goethe, Erasmus Darwin, Cuvier a Lamarck pracují dále v tomto směru, až konečně Darwinovi se podařilo postaviti biologii doprostřed zájmu filosofického. Tento vývoj, tento odvrat od Galilea a Descarta není ještě ukončen a jen málo myslitelů si jeho význam uvědomilo. Tento vývoj nebude jistě plným návratem k Aristotelovi; nebudeme už nikdy tak naivně věřit v oživenost vesmíru jako on věří; ale uvědomujeme si, že rozpor mezi mechanickým a organickým názorem na svět musí být řešen a že jeho řešení přinese smíření mezi Aristotelem a Galileim a mezi objektivismem a subjektivismem.
(0244, Romantická věda, Jan Laichter, Praha 1918, str. 194.)

Emanuel Rádl (1932)

Svět – příroda i duch – jsou neobsáhlé, a naše myšlení sklouzá jen po tenounké vrstvičce na jeho povrchu; proto právem mluvíme o hloubce, tajemnosti, nedostupnosti podstaty dějství; nejen zbožní lidé, i filosofové a vědcové stejně skromně mluví o tajemných silách světa a ducha lidského. Je-li tajemnost faktem z oblasti mystiky, pak každá velká filosofie stojí na podobných základech jako mystika: mythus, Plato, scholastika i Kant! Poznání lidské je založeno na nekonečně tajemné skutečnosti; jednání jest krokem do nekonečného neznáma; víra jest napjatá odevzdanost v cosi nevýslovného, nepochopitelného. Nuže, mystika počítá s touto tajemností a s malomocí člověka; a přece je mystika na scestí! Vypadá jako víra a jako poznání a jako odevzdání se skutečnosti, ale není to ani víra ani poznání. Není to víra: schází jí napřažení věřícího k činu. ... /244/ ... Ve filosofii pravé filosof pronáší soud o věcech a je tedy sám mimo tyto věci, je jejich pozorovatelem a kritikem, je odpovědným původcem myšlenky.
(0948, Dějiny filosofie 1, Praha 1932, str. 243-44.)