LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Emanuel Rádl (1933)

Ptejte se, k jakému boji sociálnímu, politickému, mravnímu, náboženskému je výzvou spis filosofický – a dostanete odpověď o jeho významu.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 7.)

Emanuel Rádl (1933)

Filosofie neplatí jen abstraktní hodnotou svých pouček, nýbrž i temperamentem a životní praxí svých přívrženců.
(0244, Romantická věda, Jan Laichter, Praha 1918, str. 253.)

Emanuel Rádl (1933)

Filosof je nejšťastnější, je-li odloučen od vlády veřejného mínění, je-li ve své tiché pracovně; věří, že tam jemu (a nikomu jinému) zjevuje se absolutní pravda; on sám mluví s Bohem, on sám stojí tváří v tvář absolutnu; on pochopil, on je prorokem nové pravdy, kterou nikdo nechce uznat. Není, nechce být mluvčím veřejného mínění; protestuje proti němu ve jménu své pravdy.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 3.)

Emanuel Rádl (1933)

Výklady Rickertovy ukazují, že hodnotami rozumí konec konců také jen objektivní skutečnosti, které se od přírodních liší jen tím, že to jsou názory lidské. ...
Jak by však bylo možno jednat neutrálně o hodnotách? Kdo nevěří, pro toho neplatí hodnoty; každá hodnota je moje hodnota a platí jen potud, pokud za ni sám ručím; podstatou kultury jest, že není neutrální.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)

José Ortega y Gasset (1949)

... Člověk potřebuje víru; a mít vlastní přesvědčení je pro něho stejně důležité jako země a pevná půda, na níž by ulehl a odpočíval. Nejde-li však o odpočinek, připomeňme si Goetha:
Die Deinen freilich können miissig ruhn, Doch wer mich folgt hat immer was zu tun. /23/
(Ti tvoji mohou odpočívat v zahálce, ale kdo mne následuje, vždy bude mít co dělat.)
Ovšem když nejde o odpočívání, ale naopak o bytí v největší intenzitě, a tudíž o tvořeni, člověk se vynořuje a pozvedá z jakoby tekutého, pulsujícího a propustného živlu, jímž je pochybnost. Pochybnost je tvořivým živlem a nejhlubinnější a nejpodstatnější vrstvou člověka, pro¬tože ten jakožto člověk přirozený, a ne nadpřirozený, jistěže nezačal tím, že měl víru. Dokonce křesťanství uznává, že člověk, přestal-li být člověk nadpřirozený a proměnil se v člověka historického, nejprve ztratil víru a octl se v moři pochybností. (Pouze ve španělštině je to dokonale řečeno modismem „upadnout do moře po¬chybností“. Ostatní jazyky říkají pouze „octnout se v moři pochybností“, a proto jsem použil tohoto výrazu.) Obdi¬vuhodný výraz, který znají všechny jazyky a v němž se uchovává živá nejstarší lidská zkušenost, ta nejpodstat¬nější: situace, v níž neexistuje zpevnělý svět víry a pře¬svědčení, který by člověka podpíral, vedl a usměrňoval, ale pouze tekutý živel, v němž se člověk cítí ztracený, padající – být na pochybách znamená padat -, v němž se cítí být ztroskotancem. Pocit ztroskotání je však vel¬kolepým podněcovatelem. Když člověk cítí, že se potápí, zareaguje jeho nejhlubší energie, jeho paže se začnou zmítat, aby se dostal na povrch. Ztroskotanec se mění v plavce. Záporná situace se mění v kladnou. Každá ci¬vilizace se zrodila nebo znovuzrodila jakožto plavecký pohyb sebezáchovy. Tento skrytý zápas každého člověka s niternými pochybami sváděný v odloučeném prostoru jeho duše vydává svůj precipitát, svou sloučeninu: je jí nová víra, že bude prožívat novou epochu.
(7052, Evropa a idea národa, Praha 1993, str. 22.)