LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Emanuel Rádl (1933)

Ptejte se, k jakému boji sociálnímu, politickému, mravnímu, náboženskému je výzvou spis filosofický – a dostanete odpověď o jeho významu.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 7.)

Emanuel Rádl (1933)

Filosofie neplatí jen abstraktní hodnotou svých pouček, nýbrž i temperamentem a životní praxí svých přívrženců.
(0244, Romantická věda, Jan Laichter, Praha 1918, str. 253.)

Emanuel Rádl (1933)

Filosof je nejšťastnější, je-li odloučen od vlády veřejného mínění, je-li ve své tiché pracovně; věří, že tam jemu (a nikomu jinému) zjevuje se absolutní pravda; on sám mluví s Bohem, on sám stojí tváří v tvář absolutnu; on pochopil, on je prorokem nové pravdy, kterou nikdo nechce uznat. Není, nechce být mluvčím veřejného mínění; protestuje proti němu ve jménu své pravdy.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 3.)

Emanuel Rádl (1933)

Výklady Rickertovy ukazují, že hodnotami rozumí konec konců také jen objektivní skutečnosti, které se od přírodních liší jen tím, že to jsou názory lidské. ...
Jak by však bylo možno jednat neutrálně o hodnotách? Kdo nevěří, pro toho neplatí hodnoty; každá hodnota je moje hodnota a platí jen potud, pokud za ni sám ručím; podstatou kultury jest, že není neutrální.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Na první pophle by se mohlo zdát, že naše odmítání Parmenida a elejské filosofie dává plně za pravdu Hérakleitovi. Tak tomu ovšem vůbec není; nějaký „návrat“ k Hérakleitovi zdaleka nestačí, ba není žádoucí ani možný. Nejde totiž prostě říci, že vše je v pohybu. Pohyby jsou různé, a je nutně je rozlišovat. Řeka není pokaždé jiná jen proto, že jí protéká stále nová a nová (a tedy také jiná) voda. Je nová jiným způsobem také proto, že její tvar se mění, řeka meandruje, někdy se rozlévá do široka, jindy se zařezává do údolí a vytváří kaňony. To třeba znamená, že některé změny jsou rychlé, okamžité, jiné trvají staletí a tisíciletí. A my je musíme od sebe odlišovat. A v řekách žijí různé živé bytosti a také rostliny. I ty se proměňují, v něčem rychle (třeba při povodni), v jiném ohledu velmi pomalu (někteří měkkýši na určitých místech v řece vyhynou, aby uvolnily místo jiným, v místech prudkých toků najdeme jiné ryby než v tichých zátokách nebo na hlubinách, apod.). Je rozdíl mezi změnami toku řeky a změnami ve vývoji organismů, v těch měnících se vodách žijících. Řeka sama jen zdánlivě vypadá jako integrovaná událost, ale každá ryba je neopakovatelnou událostí, která má svůj počátek a svůj konec – je neopakovatelná, i když má před sebou, vedle sebe a ještě dlouho po svém skonu mnoho podobných. Mezi změnami zevnitř nesjednocenými, a změna integrovanými v jednotu, musíme činit rozdíly. Určitá lokalita, tzv. biotop, má ovšem také jakousi tendenci k sjednocení, ale aktéry jejího sjednocení jsou jednotlivé organismy (byť ve spolupráci) jakožto samostatné „pravé události“, mající každá z nich svůj vlastní počátek i konec, a zejména svůj vlastní, individuální průběh, svou jedinečnost a neopakovatelnost (která nám u organismů, s nimiž jsme se nedokázali individuálně setkat a sblížit, postě uniká). Zkrátka dobře: rheologie nedokáže odlišit pravé události od „toku“, od proměnlivosti všeho druhu, protože zůstává jen u opisu onoho „toku“. Smysl tohoto toku už nedokáže postřehnout.
(Písek, 100406-2.)