Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1918)

Tak byl připravován biologický názor světový. Nebyl proveden ani důsledně, ani s plnou uvědomělostí a jeho poměr k názoru mechanistickému nebyl ještě vůbec řešen; noví vědci cítili jen všeobecně, že i oni, jakožto biologové, mají právo rozhodovati o filosofických otázkách a že mechanistická řešení starého stylu již nestačí; jinak však se cítili sami mechanisty. Herder, Goethe, Erasmus Darwin, Cuvier a Lamarck pracují dále v tomto směru, až konečně Darwinovi se podařilo postaviti biologii doprostřed zájmu filosofického. Tento vývoj, tento odvrat od Galilea a Descarta není ještě ukončen a jen málo myslitelů si jeho význam uvědomilo. Tento vývoj nebude jistě plným návratem k Aristotelovi; nebudeme už nikdy tak naivně věřit v oživenost vesmíru jako on věří; ale uvědomujeme si, že rozpor mezi mechanickým a organickým názorem na svět musí být řešen a že jeho řešení přinese smíření mezi Aristotelem a Galileim a mezi objektivismem a subjektivismem.
(0244, Romantická věda, Jan Laichter, Praha 1918, str. 194.)

Jan Patočka (1945-50)

Krátce znovu shrnuto, znamená Sókratův humanismus tolik: člověk je bytost původně, od přírody nehotová, nedotvořená. Pouhý život je jen zdánlivě plným bytím. Lze však člověka k pravému, skutečnému bytí probudit. Tuto možnost člověk přírodní zanedbává, „nezná sebe sama“. Za bytím zdánlivým stojí pravé, za životem bezcílným život u cíle, pod jeho jednotou.
Sókratés tedy objevil člověka jako bytost od všeho ostatního nejodlišnější – lidskou bytost jako původně nehotovou, ale danou do ruky sobě samé, aby pochopila svou podstatnou vůli, aby svému životu dala smysl. Pro takovou bytost musí dění životní nabýt význa/147/mu; bytost, pro niž dění má význam, je však historická bytost. Sókratés je objevitel lidské dějinnosti.
(Věčnost a dějinnost, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 147-47.)

Jan Patočka (1947)

Na první pohled vypadá toto zavržení vší moderní vědy i filosofie (pozor! toliko v otázce mravního smyslu života, v otázce pro humanismus rozhodující) paradoxně, nemožně: jako pouhý rozmar člověka, který nestačí své době a obrací se do minulosti, kterou si k tomu upravuje po svém. Což není humanismus v plném smyslu právě otázkou naší, nové doby ? ... A přece, soudím, má Rádl úplně pravdu, když se domnívá, že základy všeho humanismu jsou právě tam, kde on je hledá, že jsou v antické filosofii, a to u Sókrata, a že celé evropské myšlení je ve své hlavní linii tímto humanismem určeno. Neboť co je humanismus ve svém kořeni? Nic jiného než nauka, podle které základní otázka filosofie, ta, kterou se do filosofie vchází a jež všecky ostatní ovládá, je otázka po člověku, a to mravní otázka po člověku: otázka po tom, co je lidsky dobré, co je dobré pro člověka.
Otázka po dobrém, po tom, co je dobro, jest nutně otázkou po člověku. Dobro otvírá podstatu člověka, k podstatě člověka náleží otázka po dobrém; z toho, že je v ní klíč k porozumění člověku, vyvodili potom dva velcí myslitelé starověcí, že je v dobrém klíč ke všemu porozumění vůbec. ...
(Věčnost a dějinnost, Praha 2007, str. 15.)

Emanuel Rádl (1932)

Svět – příroda i duch – jsou neobsáhlé, a naše myšlení sklouzá jen po tenounké vrstvičce na jeho povrchu; proto právem mluvíme o hloubce, tajemnosti, nedostupnosti podstaty dějství; nejen zbožní lidé, i filosofové a vědcové stejně skromně mluví o tajemných silách světa a ducha lidského. Je-li tajemnost faktem z oblasti mystiky, pak každá velká filosofie stojí na podobných základech jako mystika: mythus, Plato, scholastika i Kant! Poznání lidské je založeno na nekonečně tajemné skutečnosti; jednání jest krokem do nekonečného neznáma; víra jest napjatá odevzdanost v cosi nevýslovného, nepochopitelného. Nuže, mystika počítá s touto tajemností a s malomocí člověka; a přece je mystika na scestí! Vypadá jako víra a jako poznání a jako odevzdání se skutečnosti, ale není to ani víra ani poznání. Není to víra: schází jí napřažení věřícího k činu. ... /244/ ... Ve filosofii pravé filosof pronáší soud o věcech a je tedy sám mimo tyto věci, je jejich pozorovatelem a kritikem, je odpovědným původcem myšlenky.
(0948, Dějiny filosofie 1, Praha 1932, str. 243-44.)

Emanuel Rádl (1918)

Místo víry ve vnitřní pravdu filosofických nauk, v pravdu, které jest se každému jednotlivci pro sebe domysliti a ji podle svých životních zkušeností individualisovati, Kant věří po způsobu dogmatiků, že jest možno absolutní pravdu formulovati, pravdu totiž, která by neplatila zrovna teď, za daných okolností, nýbrž byla povznešena nade všechen čas a prostor a nade všechnu skutečnost a platila pro všechny lidi všech časů a za všech okolností. Hle, jeho ideál: ...
0244, Romantická věda, Laichter, Praha 1918, str. 132.)